Vcházím do baru na konci né-příliš-bezpečné ulice, otevřu dveře a vhlednu do podniku.Už teď mám pocit , že sem nepatřím, pečlivě zašpiněné sklenice, temné kouty a poblikávající světla, která udělají během mžiku epileptika z kohokoliv. Všichni oblečení v černé, která volně přechází do potetovaných paží ověšených řetězi. Melodramatické prostředí, jak trapné. Pomyslí si moje odvážné, drsné a ironické „já“. Po pravdě jsem velmi překvapen, že nějaké mám.
S pocitem kapitulace, pomalu vcházím do baru a rychlým krokem mířím k mně již dříve popsanému stolu. Hospodské osazenstvo si mě prohlíží opovržlivým pohledem, alespoň doufám, že je to pohled opovržlivý a né hladový. Nabívám dojmu, že už nejspíš neodejdu, rozhodně ne vcelku. Stůl ke kterému jsem si sedl, jakoby se ocitl v přesném středu lokálu a já byl jejím obyvatelům vydán na milost. Pomalu jsem začal promýšlet plán útěku, ale v tom okamžiku se ze stínu vyloupla postava a sebejistým krokem zamířila mým směrem.
Po několika krocích se dostala do svitu lampy nad stolem, ani se neodvažuji pomýšlet na to jako na můj stůl, když jsem poznal, že postava opravdu míří ke mně, hned jsem jí daný stůl přiřkl, přes nával strachu, jsem pocítil jistý klid, alespoň ten stůl přečká a bude se pyšnit někým jinym než mnou, přece jen by to stůl se společností jako jsem já moc nevyhrál.
Když si postaval sedla, konečně jsem se odhodla na ní pohlédnout a ten pohled mi vyxrazil dech. Šarmantní tvář s ostrými rysy, nádherný kabát v barvě noci a orlí nos, který celému výjevu dodával na vážnosti. Jen oči, ty oči byli trochu moc kruté, chladné a lstivé na takovou tvář.
Postava na mě lítostivě pohlédla a spustila: „Takže to jsi ty? Nejspíš ano, hm.. čeká nás hodně práce, ostatně kdyby ne, tak tu nejsi. Ale neboj se mnou to vyjde.“ Jeho hlas mě vyburcoval z apatie, což se nestali již drahnou část mého života. „ A co má vyjít? Jak se vlatně jmenujete? To jste vy? Ten, se kterým jsem si domlouval si domlouval schůzku?“ odvětil jsem klidným a stylovým hlasem, za toto gesto odvahy jsem málem zaplatil infarktem.
„Mám mnoho jmen, můžeš mi říkat například pan Lhář. Ale na tom nezáleží, vrhněme se tedy do práce, nebudeme tvoje muka nijak prodlužovat. Jistě víš, proč jsi tady. Tvůj je život je trapně ubohý, máš průměrnou práci, ženy si tě nevšímají, všichni tvý bývalí spolužáci a přátelé jsou mnohem úspěšnější než ty a tvoji kolegové o tobě téměř neví. A při tom nemají zdaleka takové schopnosti jako ty. Tvůj život je tak nudný, prázdný a trapný, že nemáš dostatek energie a fantazie ani pro masturbaci. Je to všechno, nebo jsem na něco zapomněl?“
Těžko popsat výraz tváře, který jsem v tu chvíli měl. Cítil jsem se nahý a zranitelný, jakákoliv snaha o nastolení mé ironické masky, kterou používám při jakékoliv kritice vůči mé osobě, najednou jakoby nebyla dostatečná. Tahle osoba přede mnou, tento pan Lhář, do mě zkrátka viděl.
„Nemusíš se stydět, kdybys takový nebyl, tak by nebyl důvod, abys seděl zrovna na této židli. Ale neboj, tvůj problém vyřešíme ještě před odchodem odtud.“ Usmála se na mě jeho božská tvář. „A jak to dokážeš?!“ vyhrkl jsem na něj, ani jsem se neodvážil o pravdivosti jeho slov pochybovat.
„Naučím tě lhát!“ řekl to s takovým vzrušením, že mi mále štěstím vyhrkli slzy do očí. Ale pak jsem se nad jeho slovy zamyslel. „Ty mě chceš naučit lhát? Já přece umím lhát, vždyť to není nic těžkého, Vždyť to umí každý, mimo to nechápu, jak by mi to mohlo pomoci k úspěchu.“
Lhář se na mě podíval velmi zvláštním pohledem, téměř jakoby se mu zablesklo v očích. A v tu chvíli se mi začal přetvářet před očima. Jeho tvář náhle nebyla tak božsky nádherná, široká ramena rázem poklesla, kabát se začal jevit jako šedivý a roztrhaný hadr. V mžiku se z mocné,nádherné a podivně mystické postavy přede mnou stal seschlý a podivným způsobem pošpiněný stařec, jen jeho oči zůstali stejné. „Lhání je umění! Abys se naučil lhát ostatním, musíš se nejdřív naučit lhát sám sobě. Musíš ostatní přesvědčit, aby viděli to co chceš, aby viděli.“ Zasmál se chrchlavým a podivně mrtvolným smíchem, ze kterého mi přejel mráz po zádech.
Najednou mezi nás přistáli dvě sklenice whiskey. Vzhlédl jsem k barmanovi, který je právě přinesl a uvědomil jsem si, že celé osanzenstvo, které mě zpočátku tak děsilo, už není tak děsivé. Můj pohled se vrátil zpátky k Lhářovi, který byl znovu šarmantní a krásný. „Jak se to naučím?!“ vyhrl jsem na něj s touhou v očích.
On se na mě jen podíval vědoucím úsměvem a pozvedl skleničku k přípitku.
Lhářova ruka se velmi pomalu blížika k ústům, přičichl a velmi pomalu a rozvážně rozhoupal tekutinu ve sklenici.
Podíval se na mě a spustil: „Máš dvě možnosti, buďto ti můžu dát pár rad a ty můžeš pokračovat dál svým životem a zkoušet se jím prolhat, ale vzhledem k tvému životu nepředpokládám, že by se něco změnilo. A nebo… nebo ti můžu vše dát. Jen tak!“
Svá poslední slova přímo vykřikl a doprovodil je lusknutím prstů. Jindy bych se takovému gestu jen zasmál, ale postava přede mnou mne naprosto uchvacovala.
Ani v mé hlavě nebyl prostor pro její znevažování, natož pak v činech.
„Co chceš?!“ vyhrkl jsem, na chvíli jsem dokonce přestal dýchat. Teď to přijde, teď nastane ta chvíle kdy budu rozhodovat jestli do toho mám jít, jestli to má risknout.
Ale v hloubu zatím stále své duše, jsem věděl, že na to kývnu, v životě, jsem nikdy moc neriskoval, vrchol mého riskování bylo, že jsem se před rokem zeptal té krásné blondýnky, kolik je hodin, i když sám jsem měl mobil v kapse.
Lhář se na mě dlouze zadíval a pak vážným tónem pronesl: „Až přijde čas, vyberu si svou odměnu. To je to jediné co ti řeknu, vezmu si od tebe, to co se mi bude zdát nejcenější.“ NA chvilinku jsem zaváhal, ale pak jsem usoudil, že cokoliv jakkoliv ceného můžu získat novu,
„Přijímám.“ Přiťukli jsme si skleničkami a já pomalu odcházel domů a pomalu jsem v sobě začal cítit svůj nově nabytý um, odcházel jsem zmatený, ale s jasnou vidinou zítřka. „Zítřek bude prvním dnem zbytku mého života!“ A skutečně byl.