„Rád si o sobě myslím, že jsem o něco lepší než doopravdy jsem, ale to asi každý. Ale když se tak rozhlédnu tak se sám se sebou hádám, jestli jsem lepší nebo horší než ostatní, to podle nálady. Ale jedno o sobě vím a to, že jsem jiný než vy, nebo si to alespoň myslím, i když pro mě je to to samé. Jistě, můžete mi tvrdit, že každý člověk je jedinečný. Ale to je kec. Kdyby byl každý jedinečný, tak jsme vlastně všichni stejní. Můžeme o tom debatovat, hádat se a demokraticky hlasovat, ale to je na nic. Já si prostě podržím tu svojí maličkou pravdu ve svém maličkém světě a budu spokojený. A to je to, co je typické pro nás, pro nás lidi, i když tomu názvu se vždy tak nějak v duchu ušklíbnu, můžete nás utlačovat, šikanovat, zabíjet, ale nesmíte nám brát ty naše malé pravdy a jistoty našeho malého světa, který patří jen nám a jen nám….Bruf, zase plácám. Je zvláštní, jak se člověk může cítit vyprahlý. Dnes, když jsem šel do kuchyně zase ztišit svůj hlad, tak jsem potkal příbuzné, jak se rozplývají nad nějakým malým špuntem. A já? Já jsem necítil nic, žádnou náklonost, ani žádnou závist, nenávist, láskyplnost, prostě nic. Žádný –ost ani –ist, prostě jsem na ně jen tak koukal a nechápal proč. Když jsem se na ně tak koukal nevěděl jsem co si o nich mám myslet. Jak může člověk, byť na jednu jedinou chvíli, cítit takové odloučení od rodiny? Od lidí, kteří ho živí, vychovávají, ale se kterými si je vlastně cizí. Nevím jestli jste došli k tomu samému, ale mě bohužel s lidmi nespojí stejný hrnek kafe. Asi jsem jen přehnaně cynický a zatrpklý, nebo jen procházím nějakým podivným stádiem. A přestože to malé dítě je pro mě součást rodiny, nebo by alespoň měla být, tak jsem k němu něcítil nic. Né, že bych k nějakému dalšímu členovi rodiny cítil něco závratně jiného, spíše tedy cítil něco. Jistě nejsou mi úplně lhostejní, nesnážím se lhát sám sobě, ani nejsem v žádném afektu vůči nim, ba právě naopak. Pociťuji k nim jistou náklonost, nebo spíše zmatenost a respekt, ale jen proto, že oni pociťují nějakou náklonost ke mně a to mě mate. Proč se mi ve chvilkách, kdy jsme pospolu snaží vnutit to, že mne mají rádi? Inu, proč ne, můžou mě mít rádi, ale proč? Z jakého důvodu by mě měli mít rádi? Podle nich k tomu nepatřebují důvod, nebo přesněji ten důvod mají, mají mě rádi jen proto, že jsem. Ale to mi nepřijde dostatečné na jakýkoliv cit. Nicméně pomáhají mi s životem, sice povětšinou jen po materiální stránce, ale to je více než dostatečné a tak se jim snažím nijak neubližovat, dokud jsem nucen, jakožto student tuto pomoc přijímat.
A co vy? Stačí vám k lásce existence druhé osoby? A chcete zabloudit dál do mé lehce otrávené mysli?!"