Za sedmero přechody a sedmero semafory. Za sedmero zastávkami a sedmero odpadkovými koši. Za sedmero sedmasedmdesáti palcovými dveřmi a sedmero okny seděl a pracoval. Sedm dní v týdnu pracoval, vlastně jenom pět. Čerstvě sedmadvacetiletý, včera čerstvě sedmadvacetiletý. A když nepracoval, tak přemýšlel, vlastně přemýšlel i když pracoval. Přemýšlel celých 7 dní v týdnu, přemýšlel i když se vracel domů přes sedmero přechodů a sedmero semaforů. Když jel přes sedmero zastávek u kterých míjel i sedmero odpadkových košů. Pokaždé, když otvíral sedmero sedmasedmdesátipalcových dveří a míjel sedmero oken, tak přemýšlel. Sedm,7,77.
A tak čas plynul a vše šlo pořád stejně, utíkajíc před minulostí kupředu a přitom ještě stále lapen minulostí v přítomnosti, hleděl dopředu a představoval si, jaké to bude. Zase žít. Nemít starostí plnou hlavu a díru v kapse u kalhot.