Na ostří meče se v rudé záři skomírajícího slunce leskla krev. Sledoval, jak pramínek pomalu stéká po čepeli až k jílci a následně k rukojeti, kolem které byly obtočeny jeho prsty. Krev mu prosákla rukavicí a on ji ucítil. Byla už studená, a on ji ucítil.
Byla chladná jako stud a smutek, který mu teď místo života proudil tělem.
Není vítězství bez boje, ano, to už slyšel tolikrát. Ale kolik bojů je třeba k tomu, aby bylo dosaženo konečného vítězství? Když se ptal jiných, smáli se mu, že prý plácá nesmysly. Zprvu je poslouchal, a své svědomí vědomě přecházel. Jeho rukou padali k zemi syni, otcové i praotci, žádný z nich nebyl ušetřen, když tasil svou pátou končetinu z mrazivě studeného a palčivě těžkého kovu, která neznala než sekání, drcení a mlácení.
Ta chladná ocel se mu časem, jak všichni jeho kamarádi umírali rukou nepřátel, stala jediným přítelem, jediným rádcem a průvodcem. Nenáviděl ji, neb byla zdrojem jeho utrpení, ale zároveň ji miloval, neboť lpěl jen na ní. Když v noci usínal, tiskl ji k sobě jako milenku.
Nyní stál na dalším z řady bojišť, jeden pěšák na šachovnici, jedno průměrné kolečko ve stroji mezi mnoha identickými, jež krásně zapadá. Náhle v něm procitl život, opět pocítil jeho teplo, vnímal jeho křehkost a krásu, jaké se nic nerovná, náhle znovu ucítil dunivý tep srdce, na jehož zvuk už dávno zapomněl, palčivé záblesky radosti, pocházející z jeho nitra, které kdysi odnesl čas, cenný čas který on strávil jako hloupá loutka v rukou velitelů, generálů, panovníků a jiných šarží, jež hýbaly světem.
Odtrhl pohled od zakrvácené zbraně a pohlédl na zem, kde poblíž jeho nohou kvetla sedmikráska. Možná, že takových byly a jsou na světě milióny, leč jeho oči se podivovaly té nádheře, která se nedala srovnat s prudce stříkající krví a zmasakrovanými těly.
Spustil ruku s mečem, a poklekl do krví skropené země.
„Pro co žijem? Jakej to má význam? Když pak chcípnem tady, v ratolišti krve a jediný, co po nás zbude je tohle!“ řekl a mávl rukou k vnitřnostmi a mrtvolami pokrytému, krví zbrocenému bitevnímu poli, na jehož druhém konci se srocoval zbytek nepřátel k nastávajícímu závěrečnému střetnutí. Usmál se a jemně pohladil malou květinku, rádoby nicotnou, a přece ukazující krásu a celistvost. Uvědomil si, že právě tak tomu bylo, když stínal hlavy. Tvář se mu zkřivila bolestí. Sevřel drobný kvítek mezi prsty a prudce trhl, načež jej rozdrtil mezi prsty.
„Co jsme, abychom se navzájem vraždili! Což jedno z přikázání neříká; nezabiješ? Jen bůh Okarus má právo brát život!“
A s tím povstal. Uslyšel dusot koní. Otočil se. Kolem právě projížděl jeho pán v blyštivé zbroji na bujném hnědákovi.
Když voják spatřil jeho zbrusu novou, zbraněmi ani rzí či špínou netknutou zbroj, polil ho vztek. Člověk, který nehne ani prstem, jen všem dává rozkazy a rozvíjí bojovou taktiku.
Vojsko pokládá za svou hnací sílu. Když jeho armáda zvítězí, byla to jeho paže, která zabíjela, všechno to učinil on, všechna smetana připadne jemu, který na to jen z patřičné vzdálenosti koukal, a kochal se tím, jak jeho poddaní umírají rukou cizích poddaných.
Přijel k němu, stáhl si hledí překrásné přilbice, usmál se na něj, a pravil;
„Kupředu vojáku! Kupředu za vítězstvím! Přidej se ke svým bratrům a čel s nimi nepříteli v této poslední bitvě, o které se bude psát v mnoha knihách a spisech!“
„Psát se bude, to ano, ale ne o nás, ale o vás, dobrotivý pane. Naše skutky budou zapsány krví do země a časem zapomenuty.“
„Vaše skutky nikdo nezapomene…“
„Pche! Jste naivní! Podívejte se na sebe, vaše tvář… Myslíte si, že jste něco víc, ale přitom jste pod vší tou parádou stejný jako my ostatní, kteří pro vás zabíjíme a umíráme.“
„Ta drzost! Jak se opo…“
Víc toho druhý kníže bolderský říci nestačil, neb v příštích vteřinách mu jeho voják probodl břicho. A ačkoli byl voják v příštím okamžiku zabit jedním z nejlepších lučištníků armády, jenž sloužil jako knížecí doprovod, knížeti už to nic platné nebylo.
Zemřel v mládí a jeho jméno bylo zapomenuto, stejně jako jméno neznámého vojáka, o němž se dnes však zpívají balady, neboť to byl on, kdo zbavil zemi tyrana, jenž se do dějin zapsal svou zbabělostí, bránící mu hrdě nésti zdviženou paži s mečem v boj.