Proč mám být zrovna já geniální,
proč mám být jen k objevům stvořený.
Rozhlédni se, na zemi jsou i jiní,
na zemi není snad člověk nenadaný.

Táta mnohdy říkal,
že jsem nejlepší.
Nepochopím, proč přede mnou laboratoř skrýval,
i když nebyla zrovna největší.

Dnes jsem se s vědou zasnoubil,
dnes jsem si vědu vzal.
Tak šťasten jsem ještě nebyl,
snad nezapomenete, co jsem vám dal.

Kdo je geniální? Já, ty či on?
Ke svému osudu jsem loajální,
ale kdo určil ten zákon,
že jako smrtelník budu žít.

Marně se dívám na archy,
popsané řádky nesmyslných znaků.
Má ruka se klepe strachy,
mé srdce je jak zem pod kopity jaků.

Zrcadlo prasklo,
když tvář jsem v něm smočil.
V mých očích se lesklo,
od hrozného odrazu tváře jsem se otočil.

Jak můžu si bohu stěžovat,
že osud není milostiv,
když umím všemožné útvary rýsovat
a sklízím lidí obdiv.


V zatuchlé místnosti píšu básně,
poté stvořím nový stroj.
Všechny myšlenky symbolizují mě,
ale proč vylepšovat od vozu oj.

Pravý dík mám po smrti.
Pomníků na počest mám desítky.
Mé věci se budou vystavovati,
poskládají můj život jak nitky...

Snad jsem byl k tomu stvořen,
snad za to můžou bohové.
Už v dětství jsem zakopl o bludný kořen,
ty chvíle byly osudové.

Do laboratoře jsem prvně vstoupul
a uviděl to.
Jako kdyby jsem se z číše napil,
pro vědu jsem se nadchl, bylo to proto?

Snad neměl jsem brát tátův klíč...