Objetí...
Spojeni v objetí, oběťmi našich těl,
jen vzpomínej kolik na toto téma již sepsáno bylo děl.
Shakespeare, Mácha i jiní velikáni,
velké lásce s umem se klaní.

Velká láska,snad osudová, snad ta pravá řekla bych,
téhle lásce nepoddat se, byl by vážně hřích.
Hnáni touhou jež spaluje nám duše,
ani jeden neslyšíme varovný výstřel z kuše.

Velké nebezpečí plíží se, jak mor se šíří,
černý plášť a rudé oči v mé hlavě podoba netopýří.
Našeptává slůvka tklivá,k Tvému srdci našla klíč,
důvěra a láska v mžiku mizí pryč.

Křičíš na ní,obviňuješ,klam a nedůvěra je Tvůj pán,
nechceš - li jí více věřit pak si zůstaň raděj sám.
Poprvé vztáhl jsi na ní hrubou dlaň,
díky Tvému sobectví, žal vybírá si daň.

Spojena v objetí, však nejsi tam Ty,
už nikdy neokusí láskyplné hry.
Spojena v objetí, sama smrt jí laská,
nejkrásnější ze všech, milovaná padlá kráska.

Zlaté vlasy smáčí krev, rubín nesnese se se sluncem,
Tys byl jejím prvním i posledním milencem.
Když Tvá ruka sahala na její krk labutí,
ty poznals na vlastní kůži co znamená zabití!

Ted pláčeš jí nad hrobem, objímáš studený kámen,
dřív než dýkou prokleješ se tak zašeptáš....
..Amen..