Odznak za zásluhy,

se stuhou s dvěma bílými pruhy,

leží na podlaze,

vykoupený draze,

krví svou a slzami své ženy,

která stokrát za tebe svíci zažehla,

když uslyšela zlé zvěsti,

tiskla jej v dlani,

jak těžké jej bylo nésti,

modlila se, ani se nehla.



Někdo se blíží k jejímu domu,

prochází kolem stromu,

který jen tak tiše šumí.

Motýl mu proletěl nad hlavou,

přichází se šťastnou zprávou.

Klepe na dveře,

na ten kus dřeva, co dýše přírodou,

omytý mnohokrát vodou.



Přichází mu otevřít,

neveří vlastním očím,

toho cizince chtěla vždy zřít.

Odhazuje odznak, obejme jej,

z cizince se stává znovunalezenec,

dej ať nemusí znovu do války, bože dej

ať takový to má vždy konec.