Pevné a studené přehlédly vždy třídu,
nikdy, nikdy se neusmály.
Vzpomínám, jak mi jen paměť slouží -
těch očí jsme se hrozně báli.

A přece občas zahlédla jsem
cosi – snad smutek – za brýlemi,
snad něco jako touhu dávat,
skepsi protkanou iluzemi.

Léta strávená nad knihami
snad otupila cit a stejně
ten se přec od ní nečeká.

Ale jak mohla by jen věčně
mluvit a srdcem zůstat němá,
když měla srdce člověka?