„Když přejdete kopec za vaším městem tak určitě zjistíte( když tam není druhé město), že je to tam nekonečně krásné. A začnete si vymýšlet příběhy o nádherných věcech, ale co když zjistíte, že nějaký z příběhů je pravda. To přesně se mi stalo. No a proč se nepodělit o ten nádherný příběch…
Psal se rok 1891 a dvě pošetilé mladé dívky utíkaly v pokolena rostlém poli a jejich sukně vlály ve větru. Pole přešlo v prašnou cestu. Běžely nahoru do kopce, k potůčku uprostřed lesíka. A proč tam šly?? Chtěly zasadit třešeň na důkas jejich přátelství. A jak léta ubíhala, třešeň rostla pár metrů od potůčku v malé mýtince mezi stromy. Roku 1911 už to byla rostlá třešeň. Ale dívky už taky nebyly jenom dětmi, byly to krásné mladé dámy. A co to šlo chodívaly pro třešně ze zasazeného stromu. V létě byly jeho plody nejsladší na celém světě, na podzim měl ty nejbarevnější listy, v zimě bylo nádherně vidět jak se mohutné větve popínají ke slunci no a na jaro pod jeho světle růžovými květy se líbali holky a kluci z čiré lásky. I jedna s těch dívek tam taky chodila, ta druhá byla šťastně vdaná s místním obchodníkem se zbraněmi.
A brzy se ze stromu přátelství stal strom lásky. Sára, ta nevdaná mladá dáma, a její přítel tam chodili jak byl rok dlouhý. Ale nikdo netušil, že nastává první světová válka. A všichni muži museli odejít bojovat. A Sára se svou nejlepší kamarádkou Marianou, truchlily nad svími muži a doufaly, že se vrátí živí a zdraví. Maianě se vrátil co nevidět, ale Sářin přítel se nevracel, nevracel a nevracel. Jednoho dne šla k třěšni. Bylo jaro, všechno bylo rozkvetlé a nádherné. Jen úsměv na Sářeně tváři nerozkvetl. Vylezla na strom, na jeho nejvyšší větev a řvala:
„Bože, vem si mě, Filipa vrať!!!!“ volala. A začal se zvedat vítr. Růžové kvítí létalo všude kolem. Sáře uklouzla noha a spadla. Na pohřbu byli všichni její milivaní, včetně Filipa který díly větru přežil. Sice je její smrt oddělila tělesně, ale jejich duše zůstaly spojeny. Tak to je můj příběch. Jaký je ten váš???“