, 13. 8. 2012, Povídky
„Konečná. Račte vystupovat,“ usmíval se na mne kapitán nákladní lodi a zcela bezostyšně natáhl ruku.
Mlčky jsem zaplatil dohodnutou sumu za luxusní pobyt v páchnoucím skladišti Meroly a rychle zamířil k správní budově na samém konci kosmoportu. Neměl jsem strach, moje papíry by mohla prokouknout jen dokonale vybavená laboratoř tajné služby.
Osídlovací úřad byla jedna mrňavá kancelář s vyzáblou blondýnou a prastarým počítačem.
„Vítám vás na Vardasu, pane…“
„Bred Normen, slečno,“ věnoval jsem jí jeden světácký úsměv a dodal: „K vašim službám.“
„Už jste tady někdy byl, pane Normene?“
„Neměl jsem to potěšení,“ zalhal jsem. Prožil jsem tu svá klukovská léta, ale o tom nikdo nesmí vědět.
„K nám se lidi moc nehrnou,“ povzdechla si. „Jsme takový vesmírný zapadákov. Víte, že tu nemáme ani jednu transmiterovou stanici? Ani jednu!“
„Čert vem transmitery. Co takhle pozvání na večeři. Chci se trošku pobavit, než začnu pracovat.“
„A co tu budete dělat? Farmařit?“ pozorně si mě prohlížela.
„Jen to ne! Budu hledat voňavé mechy a plody masandritu.“
„Na tom těžko zbohatnete.“
„Kdo ví. O masandrit je letos velký zájem.“
„Tak ať se vám tady daří,“ vrátila mi doklady. A když už jsem byl mezi dveřmi zavolala: „Ta večeře platí.“
Byl jsem doma, ale rozhodně se nedalo tvrdit, že mám vyhráno. Seterská tajná služba a především plukovník Debers si nedá pokoj, pokud beze zbytku nesplní svůj očistný úkol. Všichni důstojníci
erenských speciálních jednotek byli odsouzeni k smrti, a já bohužel nosil kapitánské výložky.
Naše nejslavnější akce, likvidace velkého přepravního transmiteru přišla příliš pozdě, než aby mohla odvrátit porážku Erenského svazu, zato však rozzuřila seterskou generalitu do nepříčetnosti. Tak s námi zametli.
Už druhým rokem unikám seterským komandům i najatým zabijákům. Střídám planety, měním totožnost i vzhled, ale v hloubi duše vím, že se blíží můj konec. Protivník je příliš silný, a já jsem už unavený, a z únavy se rodí chyby. Návrat na Vardas se mi zdál jako dobrý tah. Malá farmářská planeta snad unikne pozornosti mých nepřátel, a pokud ne, alespoň se budu pohybovat ve známém prostředí. Tím alespoň částečně vyrovnám síly.
Ubytoval jsem se v jediném hotelu poblíž kosmoportu a zkontroloval své vybavení. Lehká bojová kombinéza, zbraně, munice, psychogranáty a celá řada dalších užitečných věcí, o kterých obyčejný smrtelník nemá ani tušení. Nic nechybělo. Kapitán Meroly splnil svůj slib a protáhl má zavazadla mimo celní prostor. Dal jsem se trochu do pořádku a šel na smluvenou večeři.
Jídlo bylo jako má společnice, zcela bez chuti. Anita neustále žvatlala, stěžovala si na všechno možné a tvářila se strašně ukřivděně. Přesto jsem se dozvěděl pár zajímavých věcí. Během týdne přistanou na Vardasu tři kosmáci - tak se říká malým obchodním lodím, které nelétají pro žádnou větší společnost. Týden počkám a pak se vytratím.
Třetí den jsem navštívil Anitu v kanceláři a se stoickým klidem snášel slovní vodopád. Náš rozhovor byl vlastně monolog přerušovaný mým souhlasným či nesouhlasným zabručením. Jak se zdálo, vůbec jí to nevadilo. Další záplavu slov přerušilo hlášení, že se JANTAR chystá na přistání.
„Promiň, Brede. Teď se budu muset věnovat novým osadníkům,“ vykázala mě Anita ze svého království.
„Chápu,“ přikývl jsem a dodal: „Jak vidím, Vardas se ti pěkně zalidňuje. Jaký je tentokrát přírůstek?“
„Jedna farmářská rodina a pět prospektorů. Ale ti tu stejně dlouho nevydrží.“
Ani nevěděla, jakou má pravdu. Pět prospektorů na takový zapadákov … na hony daleko z toho bylo cítit nebezpečí. Plukovník Debers opět chytil moji stopu. Zamířil jsem k nákladnímu sektoru, kde si ve skrytu kontejnerů a palivových nádrží budu moci prohlédnout protivníky.
Jako první prošla farmářská rodina. Mladí manželé, tři děti a další na cestě. Podle zbarvení kůže usuzuji, že pocházejí z Koru. Skupina prospektorů skýtala mnohem zajímavější pohled a můj
šestý smysl signalizoval nebezpečí. Čtyři muži šli spolu, živě se bavili, zatímco pátý zůstával pozadu a pozorně si prohlížel kosmoport. Podle všeho lovec pracující sólo. Na okamžik se naše pohledy střetly. Bez zájmu jsem otočil hlavu a dál zapisoval čísla kontejnerů. Když jsem viděl, jak všichni vcházejí do kanceláře, zmačkal jsem nepotřebný soupis a rychle se vytratil.
Koupil jsem si starší terénní gravo a zajel se rozloučit s Anitou. Nečekal jsem žádné informace, které by mi mohly pomoci. Jména prospektorů i společností budou nepochybně falešná, jen poznámka o lovu na dravce byla zarážející. Na Vardasu nebezpečné šelmy téměř nežily.
„Co budou lovit? Pouštní krysy?“ zeptal jsem se ironicky.
„Nevím,“ pokrčila Aneta nosík. „Ale všichni měli modré kreditkarty s červenými pruhy. V životě jsem takové neviděla.“
„Seterská tajná služba,“ řekl jsem nevzrušeně. “Asi honí pytláky nebo pašeráky.“
„Pašeráky?“ vydechla nevěřícně.
„Jo. Co jiného teď mají dělat. Tak se měj,“ chvíli jsem zaváhal a pak jí zlehka políbil.
Prozradit agenty – takovou chybu by seterská tajná služba nikdy neudělala. Záměrně ukázali své kreditkarty, aby mě vylákali z úkrytu. Správně tušili, že jistý čas budu sledovat kosmoport a prověřovat nové příchozí. Mohli své lidi maskovat za farmáře, mohli je posílat po jednom, ale to, že se rozhodli odkrýt karty, svědčilo pouze o jediném: Plukovník Debers má v ruce silný trumf a na něj vsadil vše, dokonce i svoji kariéru.
Motor grava nespokojeně vrčel, přesto však úspěšně zdolával hluboké výmoly, prudká stoupání a sjezdy. Můj cíl byla Severní pahorkatina, pár farem ztracených v kopcích a opuštěný těžební tábor, který už před lety zklamal mnohé naděje na zbohatnutí. Jeskyně, kamenné sutě, důvěrně známá místa, jako stvořená pro mé plány. Zastavil jsem na jednom vrcholu a pozorně obhlížel terén. Před sebou jsem nic nebezpečného neviděl, zato za mnou se hnalo dvojturbinové reko s jehlovým paralyzačním dvojčetem. Podle rychlosti odhaduji, že mě nejpozději do hodiny dostihnou. Mám tedy dost času na to, abych se této kavalérie zbavil.
Honička pokračuje dál v ostrém tempu. Mačkám z grava maximum až do chvíle, kdy ostrá, prudce klesající zatáčka upravila moje vozidlo do poněkud bizarních tvarů. Zakleju, ale pak si uvědomím, že tohle místo je přímo ideální past. Umístil jsem gravo hezky doprostřed zatáčky a obětoval veškerou zásobu výbušnin. Tahle nástraha zlikviduje reko se vším všudy. A pokud ne, dva granáty před gravem tvoří pojistku, smrtící dáreček, kdyby se jim přece jen podařilo zabrzdit.
Asi za deset minut jsem uslyšel sílící hukot turbín reka. Moji pronásledovatelé měli velmi na spěch. Vytáhl jsem laserovou pistoli a vyndal poslední granát, pro případ, že by past zklamala. Pohlédl jsem na hodinky a v duchu počítal vteřiny. Teď … teď. Mohutná exploze a vzápětí několik menších výbuchů zvedlo ohromný oblak prachu a kouře. Nervy drásající napětí povolilo. Uschoval jsem granát a s pistolí v ruce se šel podívat na výsledek.
Z grava nezbylo téměř nic, robustnější reko bylo roztrženo a všude se povalovalo množství pomačkaných plechů a hořících plastových výplní. Celá posádka zahynula. Bez lítostí se dívám na čtyři mrtvá těla. Kdyby dostali oni mě, má smrt by byla mnohem horší a delší. Teď se síly vyrovnaly, ale cosi mi říká, že to nejhorší mě teprve čeká.
Vyrazil jsem a večer už přespávám v polorozpadlé hornické chatrči. Spím špatně, a tak s prvním úsvitem pokračuji v cestě. Vzrostlé stromy a bujné keře během let změnily vzhled krajiny. Rozhlížím se, až konečně poznávám známé skalní útvary a potoky. Jsem doma, a tady si sám zvolím místo střetnutí.
Uplynuly dva ničím nerušené dny. Už jsem si myslel, že můj protivník ztratil stopu, když jsem ho zahlédl v mělkém potoce, jak bedlivě sleduje břeh na mé straně. No dobrá, kámo, tak tě tu trochu provedu.
Vystřelil jsem, abych upoutal jeho pozornost, na přesnou ránu byl příliš daleko, a dál postupuji skalní rozsedlinou. Vyrazil za mnou plným tryskem. Šťastnou cestu, popřeju mu ironicky a zamířím přímo do kamenných lavin. Jen málokdo je dokáže projít. Stačí jeden chybný krok a navždy zmizíš pod tunami kamení. Prošel s neuvěřitelnou jistotou, právě tak jako přes viklající se kámen nad propastí či paloukem plným jedovatých kobrovců.
Celý den riskuji s nadějí, že tenhle můj bláznivý kousek rozhodne náš podivný souboj, na něj ale vůbec nic neplatilo. Lehce zneškodnil i mé poslední dvě výbušné nástrahy. Byl jsem zoufalý. Kde jen ten plukovník Debers tohle monstrum naverboval.
Chvilka nepozornosti mě málem stála život. Špatně jsem se kryl a průbojná kulka mě zasáhla do boku. Padl jsem na zem a kulil se z příkrého svahu nemilosrdně otloukán kameny. Pistole bůh ví kde a nebyl čas ji hledat. Dovlekl jsem se k jeskyni, která mi poskytne poslední útočiště. Rozhlédl jsem se. Můj protivník zatím nebyl v dohledu. Odhrnul jsem spleť větví zakrývajících vchod a vklouzl dovnitř. Hluboké jezírko byl další můj trumf. Potopil jsem se do ledové vody, podplul známý kámen a po pár tempech vylezl v malé jeskyni.Teď už nebylo kam jít.
Když jsem se ošetřil a spolykal prášky proti bolesti, nezbývalo, než se obrnit trpělivostí. Jediné moje zbraně byly nůž a granát, jehož použití v tomto malém prostoru by i ze mne udělalo mastný flek.
Slabé zašplouchnutí rázem zbystřilo mé smysly. Sevřel jsem pevně granát v kapse kombinézy a uvolnil pojistku.
„Ani se nehni!“
„Nemám právě moc chutí poskakovat s dírou v těle.“ řekl jsem a pozoroval, jak hbitě vyskakuje z vody. „Jak si mě našel?“
„Lehce. Znám to tady právě tak dobře jako ty, Henku.“
„Vidím, že toho o mně víš hodně.“
„Víc než si myslíš. Podívej,“ sáhl do vlasů a cosi stiskl. Jeho tvář se začala měnit, rozpouštět. Když biomaska zmizela, díval jsem se do obličeje Henka Varena. Do svého obličeje!
„Duplikant.“ Dal jsem si záležet, aby to znělo hodně urážlivě. „Kde jste sehnali můj vzorec?“
„Nesehnali. Stačí však kapka krve, jediný vlas. Já jsem tvůj klon, Henku. Mám tvé znalosti, pocity i zkušenosti. Proto jsi mě nemohl ničím překvapit. Jsem tvé druhé já.“
„Jsi pouze mizerná kopie. Stroj, jakých můžou vyrobit stovky, kdykoliv budou potřebovat udělat nějakou špinavou práci.“
„To se moc pleteš. Zničil jsem vše. Nemají jediný atom z tvého těla. Ne z lásky k tobě, ale pro sebe. Až zemřeš, stane se z kopie originál. Já budu jediný Henk Varen!“
„Takže co teď. Zabiješ mě?“
„Nemám na vybranou. Plukovník Debers by mi takové selhání nikdy neodpustil. Nehledě k tomu, že nemám chuť zůstat i nadále tvojí kopií.“
„Jsem rád, že v tom máš jasno. Vždycky jsem si přál mít bráchu. Víš, že bych ti docela rád stiskl ruku?“
„Proč ne,“ pohlédl na mou pravici zasunutou v kapse. „Ale raději na mě nic nezkoušej.“
Aktivoval jsem časovou rozbušku, a když granát skončil svou krátkou pouť na dně kapsy, nabídl jsem mu ruku. Odpověděl chlapským stiskem. Pohlédl jsem mu zpříma do očí a viděl, jak se jeho vítězný úsměv mění v grimasu hrůzného poznání.