Hleděl z okna vlaku, kolem něj se pomalu míhaly budovy, stromy, auta, trosky, a lidé. Jeho oči, vyhlížející zpoza brýlí s tlustými černými obroučkami však nic z toho neviděly. V hlavě se mu, podobně jako v okně vlaku, míhaly obrazy, jen větší rychlostí, navíc byly mnohem barvitější a zcela odlišné. Viděl to, co nikdo jiný, a pokud ano, viděl to jinak. Někdy stál vprostřed bitevní vřavy, a oháněl se překrásně zdobeným mečem, jenž se leskl krví nepřátel, jindy zase seděl na hřbetě vznešeného draka, a hleděl hluboko pod sebe na pestrou krajinu. Vnímal poryvy větru, mávání obřích křídel, i tlumené vibrace v drakově hrudi, jak se velikán chystal ze chřtánu vyslat proud plamenů na nic netušící město.
Viděl zalesněná údolí, zamrzlé pustiny, vyprahlé pláně, kde byla trocha vody žádanější, nežli pytel zlata, hleděl na hučící vodopády, v nichž zpěněná voda padala k zemi ve stálých, drtivě nekončících intervalech, obdivoval i podivoval se kráse četných chrámů, pyramid, bašt, zámků, či měst, kterým by se svou velkolepostí nemohl rovnat ani dávný Babylón, či Řím v době největšího rozkvětu. To všechno se mu honilo hlavou, zatímco svět kolem byl pro tuhle chvíli jedna velká bílá zeď, na kterou promítal výplody své fantazie.
Usmál se na svůj odraz ve skle.
"Konečně!" vydechl šťastně, načež odkudsi vytáhl růžovou propisku a stoh bílých papírů.
Růžová... Zvláštní, patří k nejzajímavějším odstínům, vznikajícím smícháním některých ze základních barev spektra, a přece je málokdo ochotný uznat, že se mu líbí. Propiska byla jednou z mála věcí, u níž na vás ostatní nehleděli s povytaženým obočím. Zahnal onu myšlenku a soustředil se na to, co se mu rodilo v hlavě, uchopil nitky nápadu, načež je počal splétat v příběh.
Přiložil propisku k papíru, plátnu svého díla, a rychlými tahy začal drobným, díky kolébání vlaku těžce čitelným písmem přenášet své myšlenky na papír, kde se slova stávala jeho obrazem, jeho devátou symfonií.
Nadšený výraz mu z tváře nezmizel, ba naopak, s každým barvitým výrazem, s každou započatou větou se prohluboval. Jak se vlak pomalu dokodrcával do konečné stanice, blížil se i on ke konci.
Ach, ty sladké polibky múzy! Sladší než nejjemnější med z šumavských luk, prosluněných blahodárnými paprsky probouzejícího se slunce. Vlak zastavil, a jeho ruka, sloužící jako přechodník mezi hlavou a papírem také. Poslední tečka a... konec!
Vystoupil z vlaku, nasál chladný, čerstvý noční vzduch, a vykročil po lávce. Pod jeho kroky místy zaduněla stará dubová prkna, jež delší dobu čekala rekonstrukci mostu, aby mohla být, společně se stopami lidí, kteří po nich prošli, vyměněna za nové, nic netušící nástupníky. Na nebi se skvěly červánky a dole se leskla Vltava, přičemž mezi jednotlivými vlnkami, místy čeřícími hladinu, prosvítaly osudy nás všech.