Jak tak opuštěně přemýšlím,
city své uklidnit se pokouším,
jako ve vichřici bych byl,
jako dýchat bych nemohl,
však všechno osudem se řídí,
nikdo není vyjímkou,
všechno pro něco se děje,
pro někoho osud je záminkou,
pro někoho už jen vzpomínkou.

Dřív psal jsem básně smutné,
však rozhod jsem se napsat báseň,
s událostí věru tragickou,
tou událostí zlomené jest srdce,
však věř,ž e moje básně k tobě,
vždy pravdivé, bez lží a polopravd byly.

Tys změnila můj život,
tys vyvedla mne ze světa plného iluzí,
já tobě za mnoho jsem vděčen,
a za to ti patří mé tisíceré díky.

Já rozhod jsem se,
že lásku k tobě projevovat přestanu,
abys též nešťastná nebyla,
z mého utrpení,
jenž jsi mi nechtěně způsobila,
však neznamená to,
že přestal bych tě milovat,
ba naopak,
své city budu skrývat,
protože jsem pochopil,
že láska je radost ze štěstí druhého.

Ten osud způsobil mi hroznou věc,
on uvrhl mne do žalářů,
jenž znamenají svět,
svět ve kterém nejen štěstí vládne,
ve kterém není všechno jasné,
ve kterém nalezne se i osudová beznaděj.