Havraní křídla líbají hradební věže,
když v náhlém zmatku bouře do stožárů řeže.
Do nekonečna točí se kamenné schody,
schody nesoucí víry i holé nesvobody.

Dveře dřevěné stojí dosud hrdě,
jen dívky netančí se sukní zbarvenou rudě.
Kdo ale dívky vyzve k tanci?
Muži obklíčeni svým barbarstvím nemají již šanci.

Loď ztroskotá zrána u útesu,
muž však prodá srdce své paní při hradním plesu.
Pro pány jsou hlavní dýky a plné korbely,
pouhé prázdné láhve po nich zůstaly.

Žena je vskutku něžný květ,
květ na něhož lékem je pohledět.
Pán je velitel a jen sebe samého má rád.
A co malý kluk, klučina? Kdo si s ním bude hrát?