Když dojela domů, byl už skoro čas oběda. Řekla si, že si s obědem dá práci, přece jen byla neděle a nedělní oběd by měl být slavnostní. Vyložila nákup v kuchyni a převlékla se. Vzala si jednoduché a pohodlné domácí oblečení a šla připravovat jídlo. Zvolila bouillabaisse, francouzskou rybí polévku, a Choucroute, alsaské zelí s několika druhy masa. Příprava takto bohatého oběda ji trvala poměrně dlouho, ale byla za to ráda. Zabila tím čas.
Posadila se ke stolu a nabrala lžící trochu polévky. Labužnicky pomalu si ji dala do úst. Snědla ještě trochu a nabrala si Choucroute.
Sklidila ze stolu a umyla nádobí. Proč zapínat myčku, když si poslední dobou tak zamilovala domácí práce. Byly pro ni takovým odpočinkem.
Zazvonil telefon.
„Ano?“ řekla, když přiložila sluchátko k uchu.
„Slečna Cart?“ ozval se mužský hlas.
„Ano,“ odpověděla Leyle.
„Tady Daniel Porlet ze společnosti Mutok s.r.o., která se stará o domácí personál. Dozvěděli jsme se o vašem přestěhování a chtěli bychom vám nabídnout naše služby. Jsme velmi lukrativní firma, na kterou se obrací většina slavných lidí, když má problémy s personálem,“ přemlouval ji muž, ačkoliv ještě neřekla ani slovo.
„No víte, já si vystačím sama, ale děkuji za nabídku,“ odmítla ho zdvořile.
„Samozřejmě chápu, že si sama vystačíte s domácími pracemi, ale co zahrada? Zjišťoval jsem si menší údaje o vašem pozemku, omlouvám se, nechtěl jsem nijak narušit vaše soukromí, ale byla by škoda, kdyby tak krásná zahrada přišla nazmar,“ snažil se stále pan Porlet. Leyle se podívala z okna a musela s ním souhlasit. Měla ráda rostliny a chtěla by se o ně i starat, ale věděla, že by to nezvládla. Neznala tolik věcí okolo květin a ani netušila, jak se správně stříhají keře a stromy.
„Dobře, zahradník by se mi hodil. Můžete sem někoho poslat,“ souhlasila Leyle.
„Skvěle, ještě dnes k vám někoho pošleme,“ slíbil nadšeně pan Porlet.
Leyle zavěsila telefon a povzdychla si. To byl hrozně vtíravý člověk… pomyslela si. Sedla si v obýváku a pustila televizi. Zrovna dávali akční film s Morganem Freemanem. Prima, to se nudit nebudu. Usadila se pohodlněji a začala sledovat.
Film už se blížil ke konci, když uslyšela rachot přijíždějícího auta. Hmm, zahradník je tu. Vstala a šla mu otevřít. Po cestě už slyšela, jak zvoní, a tak raději přidala do kroku, protože zvonil nepřetržitě.
„Už jdu,“ zavolala, když už byla kousek od dveří. Otevřela a zjistila, že se dívá do tváře mladíka, který si chtěl půjčit její auto.
„Dobré odpoledne,“ zazubil se na ni. Leyle nebyla schopna slova, jak byla překvapená.
„D-dobré,“ vykoktala nakonec.
„Jmenuju se Issac Nocrom, poslala mě firma Mutok s.r.o. Mám u vás dělat zahradníka,“ natáhl k ní ruku.
„Těší mě, jsem Leyle de Cart,“ potřásla si s ním rukou, „pojďte dál.“
Issac vstoupil a zvědavě se rozhlížel po interiéru domu. Na tváři mu pořád hrál potěšený úsměv. Leyle ho zavedla do obývacího pokoje a posunkem mu nabídla, aby se posadil.
„Kávu nebo čaj?“ zeptala se.
„Čaj, prosím, černý,“ požádal. Leyle tedy přešla do kuchyně, kde dala vodu do konvice a nachystala do dvou hrnků černý čaj. Taky ho měla ráda.
Zpět do pokoje šla pomalu. Hrnky se na táci nebezpečně kymácely a hrozilo, že se co nevidět převrhnou. Issac ji přivítal rozpustilým úsměvem.
„Kolik cukru?“ zeptala se zdvořile, když položila tácek na stůl.
„Dvě kostky, prosím,“ poprosil. Dala mu cukr do čaje, trochu zamíchala a přesunula hrnek blíže k němu. Vzal ho do rukou a napil se.
„Takže jak byste si to představoval? Jak často byste sem chodil?“ zeptala se.
„No asi dvakrát až třikrát týdně.“
„A jak to vidíte s platem?“
„To záleží hlavně na vás a naší domluvě.“
„Hm, co takhle…“ ještě chvíli pokračovali a pak se Issac zvedl, že už bude muset jít.
„Tady máte klíč a nashledanou zítra,“ rozloučila se s ním Leyle.
„Nashle,“ rozloučil se s úsměvem Issac, zamával jí a nasedl do auta. Leyle zavřela vchodové dveře a zjistila, že ji na tváři pohrává stejný rozpustilý úsměv, jaký viděla u Issaca. Po třech letech první přirozený úsměv.