Těším se z temnoty,
neboť jen v ní není pošetilé nest lucernu.

Dřív těšilo mě luční kvítí,
teď jej miluji.
Dřív patřilo ženě mé bytí,
teď ji miluji.

Nebojím se, tiše kráčím.
Ruce složené, úsměv blázna.
Hlásám radost, jedinou pravdu.

Co na jazyku, to v srdci chovám.
Nikdy mne neopouští klid.
Nevěřím již cizím silám.
Vím, že stejný je všecek lid.

Po rozkoši jen pase,
šílenstvím svá srdce plní.
Dychtivě plazí se za hlasem
otrokáře co dává zrní.

Nevidím v tom krásu.

Můj svět prázdný rozkoše dává stejné
a ještě vyšší.