Práh žaláře byl překročen
a hřích z dávných dob zúročen.
„Kéž nespáchal bych ten hřích,
kéž z minulých činů poučil se bych!“,
lká vězeň píseň srdcervoucí,
pro bachaře však dech neberoucí.

I směje se bachař pod vousy,
hlídajíc provinilé morousy.
Tma, dusno a hustý vzduch,
nad nebohým vězněm uzavírá se kruh.

Snad jen naposledy vykřikne,
Než do věčného spánku upadne.
Nebyl by to první ani poslední vězeň,
jež zemřel s koulí a řetězem.

Bachař stále zle se směje,
Nad tím, co se v lochu děje.
Stvrzuje svým podpisem,
Že vězeň nebohý zemřel tyfusem.