Jak skleněná a kamenem živená je ta stvůra,
tak hyzdí tu duši mou chorobnou noční můra.
Můra, jejíž slzy já beznadějně po kapsách nosím,
protože mokré a černé jsou jak peří kosí.

Stočený papír dohořívá v půlnoční nouzi.
Můra, ta věrná slza lidské smůly, mě za úsvitu vzbouzí.
Záclona, věrná žena nočního větru,
je náhle utopena ve slunečním světlu.