, 17. 6. 2012, Ostatní
Poslední dobou často potkávám dívčí ústa. I ženská, chcete-li. Opravdu. Jdu třeba po chodníku a náhle potkám ústa - drobná či plnější, přirozeně růžová či karmínově přizdobená. Ona se usmějí (nebo taky ne), ale každopádně pozdraví a já odpovím. Odpovím nejistě a rozpačitě. Rozpačitě a nejistě. Protože nevím, co si s tím pozdravem počít. Protože nad těmi ústy je nos a nad nosem - tam jsou dvě ohromná lesklá černočerná okna, která však nejsou do duše, protože se v nich odráží jen moje tvář, lidé na ulici, psi u krajníku, ptáci na nebi nebo zboží v regále. A jinak tma.
Vzpomenu si pokaždé na snímky astronautů, kterým se v krytu skafandru odráží celý vesmír, a celou cestu domů přemýšlím, jestli snad poznám ten nos, ta ústa, ten úsměv ... a kdo to vlastně byl. Hezký den.