V šatně se vysíleně posadila na židli. Práce prodavačky ve velkoobchodě, jako je řetězec Tesco, byla všechno, jen ne pohoda. Chvíli unaveně bloumala očima po zašedlých stěnách, když jí hlasitě zakručelo v žaludku. Vzpomněla si, že ráno byla v obchodě a kupovala tam koláček štěstí, který měla doposud schovaný v útrobách kabelky. Vylovila jej, a po rozbalení pečivo rozpůlila přesně v místě, kde by poselství mělo být.
Opatrně papírek vytáhla, přičemž se nedočkavě zakousla do sladkého rohlíčku. Na bílém proužku stála dvě slova: DNES ZEMŘEŠ!
„Cože?“ pronesla udiveně. Svraštila obočí a prohlédla si obal. Koláček štěstí, četla znovu. Že by mi smrt přinesla štěstí? Ušklíbla se, všichni si vytahovali krásné texty, jen ona tam musela mít smrt. Krutý žert, smála se teď už hlasitě a vše vyhodila do koše. Při nazouvání bot si však říkala, co když je to pravda? Co když se věštba vážně vyplní? V zápětí tuhle teorii opětovně zavrhla, ale stejně jí to nakonec nedalo a třikrát zaklepala na dřevěný stůl. Jako vždy, když ji hlavou běžely negativní myšlenky. Pokud nebylo v dosahu něco ze dřeva, tak jí k tomuto účelu skvěle posloužily zuby. Prý to odhání zlé duchy a její duši tenhle rituál vždy navodil potřebný klid.
Cestu domů si vždy zkracovala přes podzemní parkoviště, ani dnes tomu nebylo jinak. Ke své zatracené smůle zjistila, že se počasí v tuto hodinu obzvláště nevydařilo. Už z dálky zpozorovala hustý déšť a silné poryvy větru, jak vháněly podzimní listí mezi zaparkovaná auta. Narazila na hlavu kapuci fialové barvy a přitáhla zip kožené bundy. Světlé hnědé vlasy dosahující těsně pod prsa, ji lehce poletovaly studeným vzduchem. Zbývalo už jen pár metrů, když zaslechla čísi hlas.
„Myslíš si, že mi utečeš?“ pověděl kdosi temně.
„Cože?“ pronesla tiše a otočila se kolem své osy.
Bez odezvy… protřepala nechápavě hlavou.
„Pojď ke mně blíž, něco ti pošeptám,“ ozvalo se znovu.
Vytřeštila oči… kdo to?!
„Nezabíjej mě, prosím,“ žadonila neznáma osoba.
Ztuhla a pozpátku zajela do nejbližší uličky. V kabelce zmateně hledala mobil…
„Slečno, zavolejte policii,“ sýpal někdo za ní.
Vyděšeně uskočila! Když se otočila, s hrůzou hleděla na obraz staršího částečně plešatého pána. Seděl opřený o pneumatiku drahého vozu, tmavé oči měl podlité krví. Nad ním klečel další muž, kterému však do tváře neviděla. Bránila ji v tom kapuce šedé barvy, která částečně zakrývala jeho identitu. Všimnula si černého vaku nebo batohu, který měl šikmo přes rameno a nože, který svíral v pravé ruce…
Byla si téměř jistá, že jí vrah zaregistroval. A možná i její přítomnost způsobila to, že svou “práci“ dokončil velmi rychle. Než stačila zamrkat, dotyčný zajatci nemilosrdně podříznul hrdlo.
Tichý, bolestný sten se ztratil v hlasitém štěkotu smečky potulných psů, která se nečekaně prohnala kolem…
Dnes zemřeš…opakovala si ta dvě slova, když vysoká postava vstávala a pomalým, ale rázným krokem šla k ní. V přítmí se zlověstně zatřpytilo ostří čepele…
Ustupovala tak dlouho, až zády narazila do zdi. Stále vrahovi neviděla do tváře. Zastavil kousek před ní, cítila jeho teplý dech. Zvedla zrak, zpod hustých řas se blýskly zelené oči. Jeho tvář byla napjatá, povšimla si ostře řezaných rysů. Pomaloučku přibližoval nůž s barevnou rukojetí namodralých odstínu k jejímu obličeji. Hlasitě polkla, přistoupil ještě o krok blíže. Druhou rukou se dotýkal jejího krku, a prohlížel si zlatý řetízek, na němž měla přívěšek se svým jménem. Dárek od rodičů, kteří jí nechali v dětském domově. Možná tenkrát chtěli ulehčit svému svědomí…
Alex věděl, že si pro svůj plán nevybral příliš dobré místo, ale když narazil na toho hnusného plešatce, chtěl mít vše co nejdřív za sebou. Vypadalo to docela slibně, dokud se tu nečekaně neobjevila ona! Nakonec si říkal, že místo jedné oběti budou dvě. Užuž, jí chtěl podříznout, ale nemohl. Necítil z ní zlou energii a její aura byla, až na pár míst velmi čistá a jasná. Vypadala křehce a vystrašeně. Tak jinak, než ženy jaké znal, a mezi kterými se od malička pohyboval. Snažil se číst v jejích očích, ale zarazila ho ta barva. Byla tak tmavá, že ani panenky vprostřed nebyly vidět. Prostě to nemohl udělat, jeho poslání a nakonec i lidská část osobnosti mu to zakazovala. Nikdy by nevzal život nevinnému člověku!
Stála tam a vyčkávala, co se bude dít. Byla už částečně smířená se skutečností, že tenhle den, je její poslední. Stále si prohlížel zlatou ozdobu. Vypadalalo to, jakoby o něčem usilovně přemýšlel.
„Zmiz odsud, Samanto,“ pověděl nečekaně a zasunul smrtící nástroj do přední kapsy pásu, kde měl nože seřazeny podle velkosti.
Poté se on i jeho stín rozplynul mezi auty. Stála tam jako přikovaná a i když věděla, že by měla volat policii, neudělala to. Naposledy upřela pohled na chlapa v tratolišti krve a stejně jako vrah, i ona zmizela v silném dešti.