Den se mi zdál,
zdál se mi pomalu a dlouze,
zpíval mi o dešti,
o štěstí
a naplněné touze.
Já se tak bál,
že se mi rozplyne,
vlastně mi bubnoval
NE a NE a NE,
nenašel jsem skrýš.
Ne vše je krásné,
jen to, co opouštíš.

Vydat se na cestu,
bylo by mi líp,
jen netoužit,
nespěchat,
nic nechytit.
Ležím si tu,
zmoklé kanape
už mne dávno proklíná.
Ono se rozplyne
a já,
já budu hrdina.
Přesto musím vstát.
V těch šlépějích,
za zpěvu popelnic,
přes stříbrné kostky
klesá cesta do ulic.