Předmluva
Zdravím Vás, velectěný čtenáři a děkuji, že jste si našel čas k přečtení této povídky. Možná si říkáte, že je to ode mne neprofesionální, ba až hrubé publikovat zde cosi, napsané očividně duševně nevyrovnanou osobou, avšak dovolím si nesouhlasit. Alfons bohužel trpí těžkou Alzheimerovou chorobou, která se již blíží do finální fáze, tedy do fáze stavu zcela dementního. Pan Třeštík dříve býval spisovatelem, já se s ním znal od malička. Vždy jsme byli dobří přátelé, leč poté, co jsem vystudoval vysokou školu a jemu vyšla první kniha, jsme se přestali vídat. Dlouho jsem se s ním neviděl, a po několika letech jsem se od známého dozvěděl, že Alfons bohužel onemocněl. Manželka, která to želbohu psychicky nesnesla, od něj odešla, a tak tedy neměl ani žádnou oporu. Když jsem ho navštívil, byl již v silně depresivním stavu, a tak jsem se rozhodl, že mu pomohu. Jak se nemoc neustále zhoršovala, rozhodl se Alfons, vždy věren svému zcela typickému černému, mnohdy až sarkastickému humoru, napsat své poslední dílo, povídku, která se bude odehrávat v mysli bláznivého člověka, jenž okolní svět vnímá zcela odlišně a svým vlastním způsobem. Časté chyby jsem opravil, několik příliš nemravných, či moc hloupých věcí jsem nahradil a přidal pár vlastních. Doufám, že se alespoň pousmějete nad dílem člověka, jemuž osud uštědřil pořádnou facku, neřku-li kopanec do rozkroku, a se smutkem v srdci zoufale doufám, že při čtení této humorné povídky ta Vaše alespoň maličko pookřejí.
S pozdravem Váš
Dr. Karel Štrulc
Dobrej den, menuju se Alfons Třeštík, a rozhod sem se napsat vám takvou básničku, teda jako povídačku, žejo, tu kerá se tajhle u nás v ústavu tráduje už faktiš dlouho. A chyby už v ní nejsou, páč jí po mě vopravil můj fajn kámoš, kterej se menuje pan doktor Karel Štrulc. Moc mu děkuju a všechny vás pozdravuju.
"Bez humoru leda pojdeš!"
Alfons Třeštík
Povídka z Bohnic (či naruby)
Aneb svět pohledem blázna
Po štěrkovité cestě sypané pískem, vinoucí se přes celou zemi, od kakaového moře až po cukrovité hory na severu, kráčel vetchý stařeček, kterému bylo právě osmnáct let s mohutnými vousy až pod nos, jež mu končily kdesi nad hlavou, které vévodil široký slaměný klobouk z papíru. Oděn byl v tričku, které bylo zdobené snad všemi barvami, a to díky tomu, že jej nikdy nepral, není proto divu, že ho doprovázel charakteristický zápach, na nějž byl po právu pyšný. Dále byl oděn v krátkých kalhotách havajského střihu a barvy, končícími mu nad koleny. Přes rameno se mu houpal kožený vak, který nebyl z kůže. Pohyboval se rychlostí i směrem podobným opilému šneku. Vždy se však chvástal historkou, jak předběhl ledovec, či jak vyhrál na želvím maratonu.
Starý mladík se náhle udýchaně zastavil a pokračoval v běhu, přičemž odkudsi z útrob svého prázdného vaku, přecpaného k prasknutí vytáhl dřevěnou, lakovanou dýmku, kterou nacpal jakýmsi druhem vzácného kouře, zapálil ji vodou, poté spokojeně zabafal a z plastové fajfky se vyřinul tabák, jenž se v obláčcích vinul kolem jeho postavy. Náhle pravil; „Slunce svítí, ptáčci zpívají, na obloze ani mráčku, to je dneska ale mizerný počasí!“
Vzápětí však vyletěl ze země blesk, který mu přerazil dýmku, a tu se stařeček ulekl natolik, že fajfku rozhodil do všech světových stran tak rychle, až se sama spojila dohromady, poté třikráte obletěla svět, a přistála mu v ruce.
Slunce opravdu svítilo, leč slabě, neboť byla zima a ptáčci skutečně zpívali, dokud v neskutečném mraze nezmrzli.
„Hernajz, to je ale vedro!“ řekl dědeček a utřel si z čela pot. Začalo sněžit. Kolem staříka prošla skupina Eskymáků, zahalená v modrých plavkách. Řekl si tedy, že se půjde vykoupat. Vydal se proto do středu pouště, kde sedl na výtah a vyjel na úpatí moře. Když tam dojel, přistoupil ke břehu, odložil své barevné tričko, aby se náhodou neumylo, a ukázav svou atletickou postavu, skočil nádherným placákem do moře plného ledových ker, na kterých se opalovali tučňáci. Plaval v ledu křížem krážem, a když se dostatečně prošel, pokračoval v jízdě vlakem až ke břehu, kde opět vystoupil na úpatí, najedl se opalovacím krémem a natřel se paštikou, přičemž si liboval, jaké je dnes teplo, a vskutku, vedle něj kameny pokrývala jinovatka a teď již hustě sněžilo.
Chlapeček, é… tedy stařeček se natáhl na slunečník a rozevřel deku. Chvíli se opaloval v mrazivém vedru. Potom začal hrát mariáš s tučňáky a mrožem, který žvýkal bubliny a s praskáním vypouštěl žvýkačky. Dědeček byl výborný hráč, všechny hry prohrál a získal tolik peněz, že musel být prošacován, jestli náhodou opravdu nehraje poctivě. Ale poté, co mu z nohavice jeho trička vypadlo několik es a králů, museli uznat, že podvádí, jak se sluší a patří. A když už je hraní přestávalo nudit, tak se rozešli.
Mladíček si za prohrané peníze koupil lístek na autobus, a vydal se na stanici metra, jedoucího z města. Rozhodl se, že si ve městě poklábosí s bratrem, kterého nikdy neviděl, a staví se u rodiny, kterou neměl.
Po krátké jízdě metrem, trvající něco přes půl roku, dědeček vystoupil a hle, město všude!
Byla tam jen scvrklá jabloň, obtěžkaná třešněmi, malé jezírko prázdné vody, a pár menhirů, velkých asi jako liliput, kterého přejel parní válec. Na jabloni seděla žirafa a pletla igelit. K dědečkovi přistoupil chlapec, doposud stojící za oním rostlým stromem, a otázal se ho, zda mu smí odnést zavazadlo. Stařík na něj se zářivým bezzubým úsměvem pohlédl a rozzuřeně pravil:
„Dej sem gramofon, ty klacku!“
„Ale já nevím kolik je hodin!“ ohradila se dívka. Žirafa na stromě přestala plést, podívala se na teploměr a směrem k dědečkovi vřele poznamenala. „Čtrnáctého dubna, deštno, nejasno a mírně přetaženo.“ Dědeček jí s úsměvem někam poslal, potom slušně nepoděkoval a pokračoval do města, které, jak se dozvěděl, bylo o kousek dál. Prý zhruba pět set kilometrů. Vytáhl tedy časopis, našel v něm mapu jižního pólu, a vydal se na cestu do New Yorku.
Cesta byla krátká. Chvíli jel na kole, poté přesedlal na koloběžku, na které překonal velkou část cesty, načež se proháněl na kolečkových bruslích a posledních pár kilometrů urazil v sanitce, pokřikuje na lékaře, že jedou pomalu, a že by potřeboval zkontrolovat a vyměnit některé vnitřní orgány. Saniťák, který toho už viděl hodně, nedokázal vykonat příčný řez přes nohu, aby mohl provést transplantaci srdce, a tak raději dědečka, na kterého rajský plyn účinkoval asi stejně, jako na alkoholika panák rumu, vysadili ve městě, kde se právě strhla bouře, a sice davová i živelná. Lidé slavili, neboť období tyranie jejich diktátora končilo, poněvadž mu jistý atentátník našil několik olověných knoflíků do vesty a pár plomb do tykve.
Dědeček vyšel na jakési černé, placaté pole, poseté bílými čarami, lemované šedými sloupy bez větví, a jakýmisi podivnými cedulemi s červenými okraji a černými obrázky. Všude kolem stál dobytek, který měl namísto nohou kola a rozzuřeně na něj troubil. Musím si najít koně, pomyslel si dědeček. Poblíž spatřil urostlou kobylu. Třikrát ji udeřil kladivem přes zadnici, a pravil, či spíše křičel: „Sněží, sněží, sněží!“ Příliš pozdě si však uvědomil, že nesněžilo, nýbrž prudce pršelo, a že domnělá kobyla byla policejní auto, v němž seděla dosti obtloustlá policistka, jejímž jediným hubeným orgánem byl mozek, trpící těžkou anorexií a špatným smyslem pro humor.
A tak byl dědeček zatčen za obtěžování veřejného činitele, za rušení dopravy, a po předložení důkazů také za podvod v jistém kasinu, v němž hráli lidé, převlečení za tučňáky a mrože, a milý stařík byl tedy poslán do tepla před mříže na dobu určitou.