Náš příběh se odehrává v dávných časech, tak dávných, že nelze přesně určit, jak je to dlouho, co se tomu událo. V těch dobách se do řeky historie vlévalo tolik potůčků bájí a pověstí, pramenících z lidové slovesnosti, že ani tehdy nešel určit jejich přesný počet. Jak tomu u říček a potůčků bývá, některé vysychaly, jiné měnily své koryto, nebo jej naopak rozšiřovaly. Lidská fantazie dokáže být bezbřehá, a tak jich stále přibývalo ačkoli mnoho z nich bylo zapomenuto. K našim uším, a později i očím se tak dostaly dávné řeské báje o statečných recích, sveřepých králích, spanilých princeznách a všetečných bozích, nelze se také nezmínit o pověsti o králi Artušovi, a jeho hrdinských skutcích. Tyto a další příběhy však všichni důvěrně známe a ničím nás už příliš nedokáží. Já jsem však mezi všemi přítoky rozmanité historie našel potůček příběhu, tekoucí sotva čůrkem a rozhodl se jej připomenout. Je to příběh o hlouposti a hrdinství, příběh, který vás možná ani nezaujme, čemuž se nelze divit.
Kdysi se v jedné malé vísce, na úpatí dvanáctero hor, kraji mnoha lesů a patera řek, narodil malý človíček. Nebyl silný ani slabý, byl spíše něco mezi tím. Byl to zkrátka obyčejný člověk, jakých toho času žily tucty. Přeci jen však byl něčím zvláštní. Dostalo se mu mnohem větší zvídavosti, než jakémukoli jinému dítěti, k tomu však přibyla až neuvěčitelná naivita, neřku-li dokonce pčihlouplost. Zkrátka, kdybyste mu prozradili, že z vejce vyroste strom, zaléval by jej, a čekal, až se tomu stane. K téhle důvěřivosti a přihlouplosti se také řadila ještě jedna vlastnost. A sice ta, že človíček neznal strach, jednoduše u něj chyběl pud sebezáchovy.
A tak se jednoho dne stala pozoruhodná příhoda, jednou, když ho jeho zvědavost dovedla až na konec rodné vsi, ze které vedla dp kopce prašná cesta vyježděná koly kupeckých vozů, zasnil se, a vůbec si nevšiml spolašeného koně, běžícího přímo proti němu. Místo toho, aby uskočil, hleděl chlapec do hnědých koňských očí, bez jedniného záchvěvu, bez hnutí tam stál a ani nehlesl, když byl statný hnědák skoro u něj, a hrozilo, že ho srazí a mocnými kopyty zadupe do země.
Tu však kdosi uchopil chlapce za paži, a prudce jej odtáhl z dosahu okovaných kopyt. Cizinec chlapce pustil, a vykročil ke koni, který mezitím zastavil, a vypadalo to, že se trochu uklidnil. Neznámý přešel k majestátnímu tvorovi, a vytáhl se do sedla.
"To víš, splašil se. Je trochu divoký," dodal k mladíkovi na vysvětlenou.
"Kluku, ty máš teda kuráž, jak to říkají?"
"Ferda," odpověděl chlapec.
"Tak tedy, Ferdo, chceš se svézt na rytířském oři?"
"Ano! Moc rád!" Ferda na to.
Potulný rytíř jej vysadil na koně, a svezl ho domů. cestou mu vyprávěl příběhy o chrabrosti, odvaze a dobrých, hrdinských skutcívh, které vykonal. A malý Ferda zatoužil být jako on.
Nikdy se, i přes onu nešťastnou příhodu, nenaučil bát. Začal si říkat Ferdinand Chrabrý a jednoho dne odjel z otcovy farmy s tím nejbujnějším běloušem, doposud zvyklým jen na pluh, ozbrojen rezavým mečem do dalekého království za sedmero horami, které sužoval zlý drak. Ferdinand se jej rozhodl skolit, leč jeho meč, kouzelný a pevný asi jako stéblo trávy, roztavil dračí oheň, a jeho hruď, chráněnou směšnou napodobeninou pancýře, rozdrásaly drakovy ostré drápy. Tak nešťastně skončil člověk, který se nenaučil zcela přirozenému strachu.
Poučení z toho plyne, a sice, že i ve strachu lze objeviti dobrou vlastnost, a že ač se může zdáti špatnou, někdy totiž lépe je býti zbabělcem, nežli hrdinou, neb těch jsou plné hřbitovy. Ve všem špatném je troška něčeho dobrého, strach není výjimkou.
Závěrem bych chtěl upozornit na zajímavý osud tohoto příběhu, kdy byl celý děj poněkud pozměněn. Z Ferdinanda se stal rytíř Bajaja, ale to už je jiný příběh, navíc se šťastným koncem.