Na stále ještě trochu mokré ulici leží spadané listí. Slunce už zapadá a s vlhkou tmou přichází i lezavý chlad. Občas trochu foukne vítr a tak si utáhnu šátek kolem krku a snažím se zachumlat do kabátu. Jak procházím ztichlou ulicí, schválně se brodím listím, až ho mám skoro do půlky lýtek. Znovu mírný vánek rozšeptá osiky a jejich vůně se šíří až ke mně. Další listy padají k zemi. Mám chuť se sehnout a sebrat si ohnivě rudý list javoru, ale pak si uvědomím, kam mám namířeno a raději to neudělám. I když by se hodila připomínka normálního světa. Přidám do kroku, v ulici se jedna po druhé rozsvěcují lampy a šíří kolem sebe teplé žluté světlo. Ve vzduchu se vznáší podzim. A já se vznáším s ním. Najednou se na konci ulice objeví dům, který hledám. Ani nevím, jestli je to výplod mého přání nebo tu stojí už od nepaměti. Mám takový pocit, že obě možnosti jsou správné. Stojí v řadě domů, od nichž se ničím neliší, jediné co je na něm trochu podezřelé je to, že jako jediný má v tuhle dobu rozsvícené okno v přízemí. Stojím pár kroků od něj, jasně vidím číslo 6 visící vedle dveří. Je zelené, stejně jako dveře. Už, už chci projít dovnitř, ale pak si to rozmyslím a přejdu k oknu. Nikoho uvnitř nevidím. Skoro celý pokoj zabírají police s knihami a knihy jsou všude, kam se podívám. Několik je jich navršených na malém kulatém stolku, hned vedle svíčky. To mi připadá trochu nebezpečné, ale v tomhle domě se asi není čemu divit. Spoustu knih je náhodně rozložených po podlaze, pár se jich válí na sedačce a ve velkém červeném křesle, kde si udělala pohodlí i mourovatá kočka. Jsem tak blízko oknu, že se pod mým dechem zamlžila tabulka skla. Další, čeho si všimnu, jsou obrazy na stěnách. Je jich tam jen pár a většina z nich vypadá, jako rodinné portréty. Až na jeden. V masivním, bohatě vyřezávaném oválném rámu žádny obraz není. Ale počkat, to není úplně přesné - plátno tam je, jen je úplně černé. A nic na něm. Jen černota vystupující ze zlatého rámu plazící se po tlustém červeném koberci až ke svíčce, která ji rozpouští. Nikde nikdo. A pak se pohne klika na dveřích. V tu chvíli odskočím od okna, aby mě neviděli, jak je špehuju. Zase stojím na liduprázdné ulici před tím domem. Pak se nadechnu, udělám tři kroky a projdu skrz dveře rovnou do pokoje, aniž bych je otevírala. Buch buch, buch buch... srdce mi začíná zase bít normální rychlostí. On se mezitím posadil do červeného křesla, a kočka se přemístila na stoh knížek. Když uslyšel můj dech, pousmál se. Zvedl hlavu, pokývl na pozdrav a rukou ukázal na sedačku. Je to tichý společník. Jak by taky ne, když má zašitá ústa. Nakonec, on už je teď k ničemu nepotřebuje. Rozhlížím se po pokoji, abych nemusela čelit jeho pohledu. Přesněji tomu, co nazveme jako pohled z nedostatku lepších slov – on totiž můj mlčenlivý hostitel má jen prázdné oční důlky. Trochu ironie, nezdá se vám? Má tolik knížek, že by si mohl založit vlastní knihovnu, a už si je stejně nepřečte. Ale je to partner do nepohody. Můžu mu říct cokoliv a je jasné, že bude mlčet jako hrob. Čas běží. On se jen tak usmívá, obličej obrácený na mě. Svíčka se blíží ke svému konci, pomalu dohořívá, plamen se mihotá. Poslední vteřina a pak místnost pohltí tma. Čekám. Slyším, jak se v knihovně vedle mě něco pohnulo. Zaslechnu šustění stránek, když v tom místnost znovu ozáří exploze světla. No že mu to dneska trvalo. Uprostřed místnosti se vznáší otevřená kniha, zdroj tryskající záře. Důlky postavy v křesle se zdají být ještě hlubší jako, kdyby se táhly do nekonečna. Za sebou zaslechnu hlas. „Tak jste se k nám dnes připojila? Milé překvapení.“ Rameno mi stiskne ruka s překvapivě dlouhými prsty. Když se pomalu ztrácím do nicoty, všimnu si, že další z obrazů má jen prázdné černé plátno.