Mohutný drak rozepjal svá křídla, protkaná sítí modrých žilek, v nichž pulsovala krev posledního mohykána v poušti světa. Prudkým skokem se odrazil. Blány jeho obrovitých křídel na okamžik zastínily slunce, poté jimi monumentální tvor mávl, a vzlétl směrem k modrému nebi, prosluněnému prudkým žárem Innosovým. Letěl nad rozpálenou Varantskou pouští, směrem k největší aréně sjednoceného království.
Na vysoké písečné duně, poblíž místa, odkud drak vzlétl, stál poutník, jehož tvář byla zahalena černou kápí. V mírném větru, způsobeném odletem onoho tvora mu povlával plášť, jenž se zdál býti stejné barvy jako kápě, leč pokud by měl kdokoli možnost prohlédnout si jej zblízka, seznal by, že se plášť ve světle Innosova slunce leskl, a to díky podivnému písmu na jeho povrchu, a pokud by si onen člověk mohl plášť prohlédnout ještě důkladněji, všiml by si, že se písmena, či značky na plášti hýbou. Než by to však onen nešťastník stačil komukoli sdělit, zešílel by. Plášť byl totiž přesycen magií, stejně jako jeho majitel, magické písmo žilo svým vlastním životem, a přečíst, či jej vytvořit dokázali bez vážnějších následků jen velmi zkušení mágové. Černý poutník držel v ruce hůl z krásného, vyleštěného mahagonu, který byl na celém kontinentu jednou z nejvzácnějších dřevin. Hůl byla navíc ozdobena runami ve starém jazyce. Temný Mág byl oděn v černé roucho, místy zdobené vyšitými vzory, či posázené malými rubíny. Na prostředníčku levé ruky, v níž svíral hůl, se mu leskl masivní stříbrný prsten s emblémem draka na tmavém podkladu. Hleděl za svým přítelem, drakem, jenž přežil, drakem, který teď letěl do boje. Snad se to podaří. Snad to vyjde; zadoufal a pevněji sevřel svou hůl.
Šampión Velké arény, snědý gladiátor v lehké zbroji z kovu, jehož původ znali snad jen hašišinové, seděl ve své cele uprostřed podzemních katakomb pod arénou. Bylo mu celkem jedno, z čeho ta zbroj je, ale byla lehká, a celkem pohodlná. Rozhodně však zdaleka nedosahovala kvalit té staré dobré žoldácké zbroje, kterou dříve mohl jako hrdý válečník nosit za oněch zlatých časů, kdy byl svět ještě v pořádku. Tehdy jste mohli říkat, co jste chtěli a mlátit do toho, kdo vás vytočil. Jistě, byla nějaká pravidla, ale rozhodně jich bylo méně, než nyní. Pak se On stal králem, sjednotil svět a nastolil krutovládu. On, hrdina beze jména, ten který zachránil svět.
Gladiátor vzpomínal, co všechno s ním prožil, kolika boji společně prošli. Připadalo mu to jako včera. Bezděčně přejel palcem po ostří své sekery a řízl se. Zaklel, ale zároveň se spokojeně usmál. Obvázal si prst kusem mokrého hadru. Sekera byla dobře nabroušená. Zálibně si ji prohlížel. Byla jeho první láskou, jeho posledním spojením s minulostí, to s ní zakusil svůj první boj, spatřil téci první krev. Přitom se zdála býti zcela obyčejnou, dvoubřitou sekerou. Válečník však věděl, že je něčím zvláštní. V boji se s ní oháněl už jeho dědeček, jenž ji prý získal od jakéhosi mága, načež ji dal svému synovi a ten ji dal jemu. Topůrko se však za celá ta léta nikdy nezlomilo, zdobené dřevo se nikdy nepoškrábalo, ani neztrácelo svou barvu, podobné to bylo u čepele, ta se málokdy ztupila. Kdykoli ji použil, zdálo se, jako by věděla, co chce udělat. Jinou zbraň nepoužíval, přesto však sekera stále vypadala jako nová. Položil ji vedle sebe. Co se nadřel, aby ji v písku arény získal. Když ho našli, žíznícího uprostřed pouště, kde hledal tábor nomádů, spojenců tajného odboje, který vedl, odtáhli ho do arény a vše mu vzali, včetně sekery.
Získat ji mohl jednoduše, přežitím. Otrokář jménem Abrudakar, kterému patřil, uměl dobře odhadnout lidské hodnoty, a když zjistil, jak si své zbraně cení, tak mu jednoduše slíbil její navrácení jakožto symbolu cti a svobody, společně s propuštěním, pokud nezemře, a bude v bojích výrazný. Gladiátor se tedy podřídil, nic jiného mu nezbylo.
Od toho dne, hodinu po hodině, krůček po krůčku se začínající gladiátor probojovával vstříc vítězství, svobodě a své sekeře. Každý den žil pln naděje, poháněn vztekem nad svým osudem. Smrt byla jeho každodenním pokrmem, bolest a utrpení hořkým vínem plným trpkosti života. V srdci však stále doufal ve spravedlnost světa. Mýlil se. Každou noc se modlil k Innosovi, aby mu dal svobodu, ať už smrtí rukou protivníka, nebo propuštěním. Innos ho nevyslyšel. Možná, že musel zabíjet pro pobavení publika, pro jejich sázení, které jeho otrokáři vydělávalo slušné peníze, ale nikdy ho nezlomili. Prahl po pomstě. Když porazil všechny protivníky velkého turnaje, vrátil mu otrokář sekyru, ale otázce, zda jej propustí, se vysmál. Pokusil se ho nově získanou sekerou připravit o hlavu, a bylo by se mu to podařilo, nebýt toho, že mu na hlavě přistál těžký obušek Abrudakarova strážce, který stál přímo za ním.
A tak byl odveden zpět do arény, přežil, snad jen proto, že z něj měl Abrudakar takový výdělek, nejspíš. A teď tu sedí, on, kdysi nejlepší přítel dnešního krále, sedí v ubohé místnůstce s dřevěnou pryčnou a připravuje se na další boj v kruté, po krvi žíznící aréně. Dnes možná přijde poslední boj, určitě si pro něj připraví něco velkého.
Pousmál se. Tu jej uprostřed zuřivých úžin jeho bojovného rozpolžení udeřila myšlenka. Jak vlastně vypadá svět? Jací jsou dnes lidé? Tolik času strávil v boji na život a na smrt, za celá ta léta nepoznal nic jiného, než bouřlivý řev přihlížejícího davu. Získej si dav, získáš svobodu, heslo všech gladiátorů. Zapomněl na teplo ženy, zapomněl na chladný větřík ve vlasech, na bojový řev, na Kolonii. Málem zapomněl i své jméno. Říkali mu prostě „hnědý válečník,“ nebo „černoch se sekerou“. Krev se mu začínala vařit. Do jeho podvědomí stoupal hněv, stejně jako při extrémních teplotách stoupá rtuť teploměru. Rozzuřil se. Více než kdy za celou tu dobu pocítil koncentrovanou, neskutečnou touhu po pomstě, po vykoupení.
Strážný rozrazil dveře cely. Obrovská dřevěná vrata do arény byla otevřená. Venku se ozýval řev z tribun. Černý válečník vykročil ven a za obrovského jásotu celé arény pozvedl svou sekeru. Vzpomněl si.
Do všeobecného burácení se vydral rozhněvaný, hrubý výkřik mohutného hlasu gladiátora, který, ač se to zdálo podivným, byl až překvapivě slyšet; „Já jsem Gorn!“