Až moc brzo ulehl jsem v lože hlouposti. Já, srdcem rytíř, věkem stařec vetchý. Odcházím do lepších krajů za prací. Osedlav koně, příhodného jménem, znícím Starovlas, vyrážejíc do bitvy, kde každý ze synů stává se sirotkem. Přijel jsem k břehu řeky, dříve hřebec, nyní herka všivá zůstala stát. Ač pobízím ji ostruhami, začínám se bát, že budu muset osamocen na cestu se dát. Naposledy tluče srdce Starovlase, jenž pomáhal mi tahat poražené stromy, jediný majetek, který mám, mé živobytí, je to tam.
Však hrdost mou mi nevezmou, je tu přece brod, přejdu jej, leč ne suchou nohou, jen přece namočím si šat. Špatně odhadl jsem hloubku, jež je příliš velká snad. A tak, polapen vírem vody přestávám se bát. Na plicích už začínám mít tlak. Sbohem světe, příště možná snad.
Všude tma, shrbenou kostru vidím, jak píše brkem husím. "NEBOJTE SE, JE TO JEN FORMALITA," praví hlasem ledovým.
"NEBUDEME PŘEDBÍHAT, JSEM VAŠE SMRT, A DOPISUJI VAŠI SLOŽKU, BUDETE REINKARNOVÁN."
Táži se jej v co, nezvládajíc strach, mít tělo, byl bych dávno, inu mokrý.
"V KONĚ, V TOHO, CO JSTE MILOVAL, KTERÝM JSTE CHTĚL BÝT, BUDETE STAROVLASEM."
Kdybych měl tělo, slza zbrázdila by mi tvář. Děkuji, a čekám. Bzy splní se mi sen.