Sedět na zídce mezi větvičkami akátu,
pod sebou žebřík, na zdemolovaném nádraží,
poslouchat prken na lávce, pod koly cyklistů dunící sonátu,
na samotném Prahy zápraží,
sledovat líně plynoucí Vltavu,
jež se, jak lesklá stuha vine zalesněným údolím, kde líně leží,
toť místo, obydlené po bohu,

Ten kraj vždy bude mi domovem, ač lidé tam o všem jen mlží,
tam, kde rychlíky dávaj dobrou noc,
pár ožralů na hřišti s merunou běží,
sobě na pomoc,
v hospodě zas obtloustlý Pepa nalévá "kozla jako křen,"
stejně však tahle vesnice krásná je, přece jen...