Jednoho večera, kdy zapadající slunce potřísnilo oblaka rudou barvou, tvořící umělecké dílo na plátně nebes, spatřil jsem múzu, a obklopen štěstím s přízviskem nápaditosti jsem sedl k monitoru notebooku a začal psát. Prsty létaly po klávesnci a krmily textové okno webového serveru verši vznikající básně. Nevím, proč zrovna báseň, někdy je s podivem, co vše se v hlavě vynoří z hlubokého oceánu myšlenek.
Jsem toho názoru, že při jakékoli literární tvorbě může být člověk více, než při čemkoli jiném nejblíže bohu. Můžete vytvořit vlastní svět, vlastní rasy, cokoli, co vás jen napadne. Prostředkem však nejsou atomy s molekulami, nýbrž písmena, skládající se v slova. Materie slov, tvořících příběh však musí být pevná, a daná, jinak se chrám fantazie zbortí, a v jeho troskách spočine i příběh samotný.
Budík na nočním stolku odsekával sekundy na homoli času a já se blížil k závěru básně. Vložil jsem do ní vše, šťasten v přízni múzy. Rýmy seděly dokonale, báseň měla posloupnost, tvar i příběh, jenž vyprávěl o starém muži, žijícím v ukrajinském Podolí v opuštěné vísce, kde pomalu umírá ve svém zchátralém kiosku bez zákazníků poblíž nádraží.
A já, ač než básně, raději mám povídky, cítil jsem se naplněn těmi řádky, vnímal jsem každé slovo, a jak prsty, vydené mozkem, neustále vyťukávaly na klávesnici další slova, nemohl jsem neudělat pravopisnou chybu. A taky že ano, náhle se tam zjevila, jako červ, holdající šťavnaté jablko a já jsem, snaže se ji rázně zapudit, smazal celé slovo, a chtěl jsem psát dál. Leč běda!
Zapomněl jsem totiž, jak znělo ono smazané slovo s hrubkou. Proto jsem tedy najel myší v textovém editoru internetové stránky, kde publikuji, na modrou šipku, tlačítko zpět, a stiskl, jenže místo toho, aby se vrátila poslední vykonaná akce, smazala se celá čerstvě napsaná báseň.
Chvíli jsem v šoku zíral na obrazovku, neschopen slova. Poté jsem se zuřivě pokoušel v historii prohlížeče báseň nalézt, pak jsem však této marné snahy zanechal.
Byly pryč. Báseň i múza.
"Zatraceně!" sykl jsem.
Chuť psát vše znovu mne opustila. Budík ukazoval večerní hodinu dvanáctou. Ve vzteku a smutku z neštěstí jsem ulehl na postel a v bezmoci podlehl únavě. Proč mne múza i štěstí opustily, když jsem stál u cíle?