Ležím tiše na zaprášeném koberci a tisknu si kolena k bradě.
Zpod přivřených víček pozoruji zašedivělý rám okna a čekám na ráno.
Poté už budu moct vstát a žít.
Uvnitř mne něco spaluje, kdykoliv se nadechnu, plíce mi pohltí ledový plamen a spaluje všechny mé vnitřnosti.
Z oka mi vytéká slza, hořká, slaná, moje.
Otřu ji do posmrkaného rukávu a nechávám uschnout a odejít.
Chtěl bych být jako ona - bolet a zmizet.
Chtěl bych být jako ona - opustit a zapomenout.