Jednoho dne, šel jsem z vlaku a hle, stanul jsem na lávce přes řeku času. Tedy, byla to Vltava, ale to nezní tak vznešeně. Vltava je jen líně plynoucí "masa" vody, okořeněná blátovým odstínem, díky kterému naštěstí není vidět pod její hladinu.
Je to tedy naprosto obyčejná řeka, klikatící se ve svém korytu uprostřed zalesněného, kopci obklopeného údolí, kde jsem se narodil, a kde teď přežívám.
Když však pohlédnete na její vlnky, pravidelně čeřící hladinu, uvědomíte si, že každá je nejspíš jinak velká, jinak dlouhá, nebo jsou možná úplně stejné, kdoví? Můžete strávit celé hodiny, ba i celý život jejich sledováním a stejně se toho nedopídíte.
V hlubokém zamyšlení jsem si tak představil tok času, neprůhledný, zčeřený, nekonečný, a tak jako řeka lhostejný ke všemu kolem. Nezastaven si tak plyne dál svou cestou, a vteřiny se vám míjejí před očima, tak jako právě ony vlnky na hladině.
Je dobré najít si v tomto nepřehledném světě, kdy čas běží núprosně vpřed svůj most, který vás přenese přes potíže. Já jsem jej nalezl, tam kde spočívají mé kroky každé ráno, kdy přes dubová prkna kráčím k vlakové stanici.