Krev se mi zas do slz míchá,
nikoho už dávno nemám,
jen ta místnost, malá, tichá,
svěřím se s tím tedy stěnám.
Že sbor už jenom chorál zpívá,
srdce mé se v krvi smáčí,
když světlo je, že hned se stmívá,
proto pláči,
proto pláči.
Že kysele na nás mrholí,
a jen jedno zvíře stále kráčí,
však i z něj budou mrtvoly,
proto pláči,
proto pláči.
Dovolávám se všech lidí,
rozhodnout se včas, to stačí,
kdo z vás to už sakra vidí?
...
Proto pláči,
proto pláči
...
Obcházeli hvězdnou krajinou,
do chodidel pálil mráz,
tušili, že lidé zahynou,
odešli od nás prostor a čas.
...
má duše zvadla v květináči,
proto pláči,
snad i proto pláči
...