Naší myslí srdce řve skrze rýmy
oslabeno na víře, že to zvládnem sami,
spřádá černé hedvábí slovy svými
někde v blátě pod hvězdami.

Beznaděj, prázdnota a srdcebol,
jakoby ty rýmy nad propastí
držel pouze stébla stvol.
Útěkem zbabělým řádky voní,
útěkem před prázdnotou,
kde prý bolest není,
pouze slastné nic,
život však není rajské snění.

Sevři láskou srdce v tlukoucí pěst,
zvedni víčka a vytas rudý meč,
urvi slzu prázdnou ze svých řas
semkni pokoru,lásku pro věčnou zteč.