, 28. 4. 2012, Povídky
Ahoj mami.
Jak se máš? Já docela dobře.
Dovolili mi napsat dopis. Jenom jeden. Nemůžu toho napsat moc, jen to nejnutnější.
Mám napsat, že mi nic nechybí. Tak to píšu a je to pravda.
Všechno se seběhlo najednou. Prý jsme provedli moc ošklivou věc.
Ale já jsem v tom nevinně. Opravdu.
Každý den na tebe i na tátu myslím a brečím.
Nemůžu za nic. Věř mi…
„Bratranec s tím přestřelil Motokov.“
Seděli na dvorečku, každý na své oblíbené houpačce a podávali si mezi sebou zapálenou cigaretu. Blížil se konec víkendu a oba si chtěli zbytek dne užít.
Milan držel v ruce hrachulesku, jakou Luboš ještě neviděl. Místo ruličky od toaletního papíru nahrazoval hlaveň kus ocelové trubky. Milan vždycky dokázal sehnat něco lepšího, k čemu se jeho spolužáci nikdy nemohli dost jednoduše dostat. Trubka se nemačkala, nelámala, líp se držela. A místo obligátního balónku byl na ní navlečený prezervativ, který se dal před výstřelem natáhnout do nevídané délky. Kam se hrabal balónek. Luboš mohl sice jen těžko uvěřit, že s něčím takovým přestřelil Milanův bratranec Motokov, tu mamutí budovu na Pankráci, ale i tak musela munice z takovéhle hrachulesky letět hodně daleko a tak prudce, že schytaná rána musela bolet jako čert. Zvlášť když hrachem se už nestřílelo, dávno ho nahradily hliněné cvrnkací kuličky.
„Ukaž tu tvojí,“ řekl Milan, cigaretu vloženou mezi rty, a natáhl ruku. Luboš do ní vložil svoji hrachulesku a čekal, jak mu ji zkušenější kamarád zhodnotí.
Ten ji párkrát otočil v dlani, stiskem vyzkoušel pevnost ruličky (nic moc, bylo mu vidět ve tváři), párkrát napnul modrý balónek. Sklonil se k zemi, sebral kamínek a vložil ho dovnitř. Zamířil na plot a ozvala se rána. „Není špatná. Dal sis záležet. Někdy ti uděláme takovou, jako mám já.“
„Super,“ řekl Luboš. Takovou by chtěl. „Nic lepšího se nedalo sehnat.“ Jeho máma byla posedlá čistotou a pořádkem. Jakýkoli odpad se okamžitě vyhazoval do odpadkového koše v kuchyni a ten se neustále vynášel. Někdy i víckrát denně. Získat ruličku od toaletního papíru byl tím pádem úkol, připomínající přísně tajnou špionážní misi. I proto byl na svůj výtvor mimořádně hrdý, přestože svou kvalitou nemohl tomu MIlanovu konkurovat.
Vzal si od Milana cigaretu, potáhl a vdechl mentolový dým. Kouřili mentolované Viki. Byla to značka, kterou většina dospělých kuřáků opovrhovala (cigára pro ženský), ale jim se líbilo, jak „mnohostranně“ mohli Viki využít. Bavilo je tahat z nezapálených, protože pokud člověk potáhl a zamlaskal, na jazyku cítil příchuť mentolu, která byla velmi příjemná. A teprve když se toho nasytili, vytáhli zápalky a pokročili do další, zapalovací fáze. Ať si říkal kdo chtěl co chtěl, mentolky byly ideální. A levné.
Z průchodu, vedoucího na dvoreček z ulice, se ozvaly kroky. Kluci zaslechli dívčí hlasy. Oba se tam podívali, aby zkontrolovali, kdo se blíží. Objevila se trojice dívčích postav. Míša, Dana a Gábina. Znali je. Chodily do céčka.
Luboš se na okamžik rozmýšlel, jestli nemá schovat cigaretu. Kdyby byl sám, asi by to udělal. Ale tady byl s Milanem a nechtěl vypadat jako srab. Stačilo, že Milan byl od pohledu větší borec – vysoký blonďák – a chodil na taekwondo jako opravdový tvrďák, což rodiče Lubošovi zatrhli, protože na to údajně neměl ruce (otcovo zdůvodnění).
Holky zamířily k nim.
„Čau,“ řekla Míša, nejhezčí z nich a Lubošova tajná láska.
„Čau,“ odpověděl Milan, zatímco z Lubošova hrdla se ozvalo jen těžko srozumitelné zamručení. „Nemusíš se stydět,“ řekl mu Milan, schválně nahlas, aby to holky slyšely a Luboš ho za to nenáviděl. Cítil jak rudne.
Míša se usmála (Luboš doufal, že na něj). „Koukám, že tady pokuřujete.“
„Zašli jsme na bígo,“ řekl Milan světácky a vzal si od Luboše cigaretu. „Odkud jdete?“
„Procházíme se. Jen tak. Nahoře v tržnici prý mají nějaké nové oblečení, ale nakonec se nám tam nechtělo.“
„Pakárna,“ přikývla Dana. Odplivla si. Holka od podlahy.
„Hele,“ řekla Gábina, „příští víkend je tady brigáda. Možná byste si mohli přijít uklidit ty svoje vajgly.“ Machrovala. Bydlela tu a z okna bytu měla na dvoreček dobrý výhled – častokrát si ti dva všimli, jak je zpoza záclony sleduje.
„Ale jdi,“ podíval se na ni Milan s výrazem víš co mi můžeš?
„S těma hrachuleskama tu moc neblbněte, občas tu bývají i děti.“ Gábina ryla dál. „Až s tím někomu vystřelíte oko, bude z toho průser.“
Milan sáhl do kapsy a vyndal kuličku. Vložil ji do hrachulesky. Natáhl, zamířil, pustil. Kulička se rozprskla o zeď. „No to víš, že jo.“
Gábina obrátila oči v sloup. Pak se podívala na Míšu, která se pořád usmívala a na Danu, které bylo tohle všechno evidentně jedno, protože koukala kamsi do dálky a občas si uplivla.
„Taky střílíš?“ podívala se Míša na Luboše a on zrudnul ještě víc.
„Jo. Taky.“ Vytáhl z kapsy kuličku, nabil a vypálil ji směrem ke zdi.
„Debile,“ řekla Gábina.
Milanovi by si to říct nedovolila, pomyslel si Luboš. Milan je na to moc hezkej.
„Nebuď drzá, hele,“ řekl Milan. Znovu nabil svoji hrachulesku a tentokrát zamířil na okno, za kterým se skrývalo Gábinino bydliště.
„Ať tě to ani nenapadne.“
Kulička se roztříštila těsně vedle okna.
„Tohle nedělej. Můžeš to rozbít.“
Další kulička dopadla těsně vedle okna a Milan se nahlas zasmál.
„Půjdeme,“ řekla Míša, „už je dost pozdě. Nějak nemám na tyhle naschvály náladu. Mějte se.“ Kývla na obě společnice a všechny tři vykročily pryč.
„Debile,“ prohodila Gábina ještě jednou přes rameno směrem k Lubošovi.
Za chvíli byly pryč. Milan měl dobrou náladu z toho, jak se předvedl.
„No tak, hoď to tam taky,“ řekl.
Luboš trefil okno. Byla to rána jako z děla. Okno se nerozbilo, ale nebylo pochyb, že pokud je někdo uvnitř – Gábinini rodiče určitě byli – musel si toho všimnout.
„Ty vole,“ řekl Milan se smíchem, „ty jsi hustej.“
Bylo to neúmyslné, Luboš prostě jen neuměl pořádně mířit, ale výsledek byl k popukání.
„Dělej, pojď.“
Byli už v průchodu, když slyšeli, jak se okno otevřelo a kdosi z něj něco zakřičel.
„Ty vole,“ opakoval Milan, „to bylo dobrý.“
A Luboš si připadal jako frajer. Jen v duchu doufal, že si jich nikdo nevšiml a že se dotyční poškození nebudou vyptávat dcery, jestli o tom něco neví, protože ta by jim s největší pravděpodobností řekla, kdo má lumpárnu na svědomí.
Rozhodli se, že dnes už na dvoreček nepůjdou. Jen tak se poflakovali po ulici sem a tam. Milan vedl silácké řeči a Luboš ho obdivoval. Když se setmělo, dostal Milan geniální nápad.
„Půjdeme si zastřílet na auta. Pohyblivý cíl, to je něco úplně jinýho.“
„Kam? Myslíš k Prašňáku?“
„Jasně, tam je to nejlepší.“
U Prašňáku byla zatáčka, přecházející do mírného klesání až ke kulaťáku. Auta tam musela zpomalit, takže se na ně líp mířilo. Travnatý svah, spadající od krajnice dolů, navíc poskytoval střelcům výborný úkryt.
Zalehli do trávy a vyhlíželi.
„Takže?“ zeptal se Luboš. Měl nabito, nachystáno.
„Počkáme na něco dobrýho,“ řekl Milan.
Aut tu jezdilo hodně, každou chvíli nějaké, ale pokud mělo střílení za něco stát, nemohli se trefovat do obyčejných stodvacítek, trabantů nebo podobných křápů. Nejlepší byly zahraniční vozy. Opely, dacie, nablýskané nové žiguly. Nebo…
„Hele,“ vyhrkl Milan. „Čum.“
Mercedes. Obrovská limuzína s koly jako traktor. Celá černá s tmavými skly se vynořila za zatáčkou. Byla už tma a ten vůz z ní vyvstával jako majestátní tmavý titán. Jako černá díra. To nejtmavší ve vesmíru, to nejkrásnější.
Milanovi se vzrušením chvěl hlas. „Ten je můj.“ Z kapsy vytáhl kuličku. Byla to speciální kulička pro speciální příležitosti. Ve světle, které sem dopadalo od nedaleké lampy, se zlověstně leskla. Byla kovová. „Teď zírej.“
Luboše napadlo, že z tohohle by mohl být opravdu průšvih jako hrom, ale zvykl si nemívat námitky. Provedl pod Milanovým vedením už spoustu blbostí a vždycky všechno dobře skončilo. Ve škole pak na sebe spiklenecky pomrkávali a podobné adrenalinové záležitosti je sbližovaly.
Mercedes se blížil. Lubošovi připadalo, jako by ani neměl kola. Jako by se vznášel. Ostatní auta se zapnutými světly rozrážela tmu a mizela směrem dolů k náměstí. Mercedes ne. Mercedes se sunul, proplouval tmou a jemu se z něho tajil dech.
Milan mířil. Soustředil se a rty se mu pohybovaly. „Pojď,“ šeptal. „Pojď.“ Když se limuzína přiblížila, vypálil.
Chvilku se nic nedělo. Lubošovi připadalo, jako by se zpomalil čas. Byl napjatý, čekal na výsledek. Chvilku si říkal, že Milan možná minul, ale pak se pak se ozval zvuk tříštěného skla. To nečekal, protože sklo u auta se přece nedá jen tak rozbít. Pak mu došlo, že navzdory této známé skutečnosti se to právě teď povedlo. „Ty vole.“ hlesl.
„Ty vole,“ opakoval po něm Milan.
Přikrčili se, aby je nikdo nemohl zahlédnout. Snažili se splynout se svahem. Po chvíli to Luboš nevydržel, zvedl hlavu a vyhlédl přes okraj. To, co uviděl, způsobilo, že se mu srdce prudce rozbušilo a jeho tlukot cítil až v krku.
Mercedes stál u krajnice asi dvacet metrů od nich.
„On zastavil,“ zašeptal k Milanovi a hlas se mu třásl. Sledoval černý automobil a nevěděl, co má dělat.
Pak se otevřely dveře u spolujezdce. Byla za nimi tma jako všude kolem. V tu chvíli si Luboš vzpomněl na dědu.
Děda přišel ve válce o nohu. Byl to velmi mrzutý, nesnášenlivý starý pán.
„Prožil si svoje,“ říkávala babička, když o něm Lubošovi a jeho mladšímu bratrovi vyprávěla. „Viděl spoustu hrozných věcí a to vás vždycky poznamená. Proto zahání můry.“ Zahánění můr bylo označení, které používala pro dědovu nezřízenou konzumaci tvrdého alkoholu. „Zahání můry, protože jinak by to tu nevydržel. Až budete starší tak to pochopíte. Ale nemyslete si,“ dodávala záhy, „jste jeho vnoučata a má vás rád. Opravdu moc.“
Luboš se tomu snažil věřit. Ale přesto se dědy bál a vždycky, když byli u babičky na návštěvě, chodil kolem jeho zatemněného pokoje po špičkách. A byl strachy bez sebe, když ho babička poprosila, aby donesl dědovi do pokoje večeři. S talířem v ruce drobnými krůčky postupoval do tmy pokoje a jeho zrak se snažil proniknout temnotu, aby zachytil obrysy křesla a odlesk dědovy protézy dřív než se před ním to všechno náhle vyloupne ze tmy a on bude mít po zbytek týdne zlé sny.
Teď se cítil stejně. Dveře u spolujezdce byly otevřené a za nimi byla tma. Poulil oči, snažil se zachytit nějaký náznak pohybu. A i když se snažil být připravený, tak když pohyb nastal, stejně sebou leknutím trhl. Uvnitř auta se pohnul stín a na chodník došlápla noha v lakované botě.
„Musíme pryč,“ zašeptal Milan vedle něj.
„Jo. Musíme,“ souhlasil Luboš.
Oba se pomalu, co nejtišeji sunuli po svahu dolů, co nejdál od silnice. Když byli dole, vstali a rozběhli se k nejbližšímu bloku domů. Ani jeden se neodvážil podívat zpátky. Doběhli k nároží a když byli za ním, zastavili se. Ztěžka oddychovali.
„Ty vole,“ šeptal Milan a Luboš vycítil něco, o čem by si ještě nedávno ani nepomyslel, že je vůbec možné. Milan měl strach. Strach bylo možná slabé slovo. Milan byl vyděšený.
„Jde za náma?“ zeptal se Milan.
Luboš zatajil dech a vykoukl za roh. Měl co dělat, aby nevykřikl. Jen pár metrů od něho stála postava v dlouhém kabátě, s límcem vyhrnutým k obličeji. Napadlo ho, že vypadá jako bytost z jiného světa. Rychle se zase schoval, ale něco mu říkalo, že je pozdě, že ten muž ho zahlédl, že o nich ví.
„Je tady,“ zaskučel a oba se znovu rozběhli. Běželi jak nejrychleji mohli, neohlíželi se a pokaždé, když trošku zpomalili a nastražili sluch, slyšeli kdesi za sebou klapot polobotek.
Oba kluci koukali na televizi a z filmů věděli, že člověk se nejlépe ztratí pronásledovatelům ve shluku jiných lidí. Místo, kde bylo v tuhle večerní dobu hodně lidí, tu bylo v okolí jen jedno.
Vběhli do nočního baru U Raka a bez pozdravu se prodrali zástupem štamgastů dozadu k automatům. Tam zastavili a zpoza jednoho ze zděných sloupů, kterých tu byla spousta, sledovali dveře. Delší dobu se nic nedělo. Chtěli si myslet, že unikli, ale právě ve chvíli, kdy už se začínalo zdát, že to tak skutečně je, vstoupil muž dovnitř. Přes vyhrnutý límec mu nebylo vidět do obličeje. Byl velký, anonymní, zlověstný. Přistoupil k baru a barman se k němu naklonil. Chvíli hovořili. Pak se muž otočil směrem k nim a vykročil.
„Ty vole, kurva, do prdele,“ řekl Milan a oba s Lubošem zamířili k oknu, které vedlo do dvora za barem. Bylo otevřené. Protahovali se jím často, když chtěli rychle zmizet před hlídkou, která občas do baru přišla kontrolovat, jak se dodržuje zákaz hraní osob mladších 18 let. Měli to nacvičeno, ale teď jim to trvalo celou věčnost. Nohy měli těžké, sotva se hýbali.
„Dělej,“ sípal Milan a Luboš si roztrhl džíny.
Ze dvora zamířili zpátky na ulici a rozběhli se k dalšímu rohu. Minuli vchod na dvoreček, ale ani je nenapadlo se běžet schovat tam, protože přes všechen děs, který je svíral, si uvědomovali, že odtamtud už by nebylo úniku. Místo toho běželi dál podél bloku.
„Tady“, řekl Milan a ukazoval na vchod, který byl otevřený. Oba vběhli dovnitř a zároveň vykřikli, protože proti nim stál muž. Nebyl to jejich pronásledovatel, takže zaplašili představu, že mají co dělat s něčím nadpřirozeným. Muž, na kterého se dívali, měl na sobě teplákovou soupravu a tmavé brýle Byl slepý. Na vodítku vedl psa. Vlastně pes vedl jeho.
„Rita, Rita,“ ozval se muž. Mluvil na psa.
„Dobrý den,“ řekli oba kluci naráz. Protáhli se kolem něj a vyběhli na schody. Na odpočívadle se zastavili a čekali. Vteřiny ubíhaly pomalu.
„Rita, Rita,“ ozývalo se zezdola. Slepec ještě stále nevyšel z domu.
Pak se pes rozštěkal. Štěkot byl zuřivý a nenávistný a Luboš ani na chvilku nezapochyboval, co je toho příčinou.
„Rita, Rita, ticho, zmlkni, no tak.“
Náhle štěkot ustal a ozvalo se táhle zakvílení. Ten zvuk Luboš znal. Jednou šel po ránu do potravin pro rohlíky, když před obchodem jeden pes překousl druhému psu nohu. To kvílení, ten jekot, to bylo přesně ono. Tomu psovi někdo ublížil.
„Rita? Rita?“ Slepcův hlas byl vystrašený a nejistý. „Rita? Nechte ji, ona je hodná, nic nedělá. Prosím, nechte ji.“
Chlapci se rozběhli po schodech dál nahoru. Měli nad sebou ještě šest pater. Za tu dobu musí vymyslet, co budou dělat. Až dorazí na střechu, bude to problém. Tohle je opravdový malér. Ano.
Světlo se znovu rozsvítilo a nad sebou zaslechli kroky, o dost hlasitější než ty klapavé, pravidelné, které k nim stoupaly zdola. Na schodech se objevila Gábina. Bydlela tu. Věděli to.
„Co tu děláte?“ řekla. Koukala se překvapeně z jednoho na druhého.
„My…“ ani jeden najednou nevěděl, co vlastně říct. „Jsme v průseru.“
„No to jste. S tím oknem jste to posrali.“
„Ne, tohle je něco jinýho. Nechoď dolů.“ Milan.
„Já musím jít s košem. A bydlím tady. Takže půjdu, kam budu chtít.“
„Ten chlap, co jde za náma, není moc v pohodě a asi zabil tomu slepýmu psa.“ Luboš.
„Komu? Panu Březinovi?“
„Tomu slepýmu,“ šeptal Luboš a stěží přemáhal pláč.
„Debile,“ řekla mu Gábina a vydala se po schodech dolů.
„Ne, nechoď tam, radši ne, jdi domů.“
„Jděte do prdele.“
Šla. Ale vrátila se za chvilku. Ve tváři byla bílá a držela si ruku. Na rukávu bílého roláku se jí rozlévala červená skvrna.
„Co to?“ řekla. „Co jste to?“ Sedla si na schody a opřela se hlavou o zábradlí. „Co jste to?“
„Ježiši.“ Hysterický hlas patřil Milanovi, kterého opustil i poslední zbytek tvrďáctví. „Ježiši.“ Stál a nehýbal se. Oči třeštil střídavě na zhroucenou dívku a na schody, které se ztrácely dole ve tmě, protože světlo už zase zhaslo a po kterých se k nim nahoru blížily rytmické kroky. Pak se otočil k Lubošovi. Ve tváři měl výraz, jaký se dal jen stěží popsat.
„Zdrhej, dělej. Já ji musím vzít. Nemůžeme jí tu nechat. Běž nahoru. Vezmi to po střechách.“
Luboš stál jako přikovaný.
„Zdrhej,“ řekl znovu Milan. Prosil. „Je to moje vina. Možná jsme tam měli počkat a omluvit se.“
Oba věděli, že na to už je pozdě.
„Zdrhej,“ řekl Milan znovu a tentokrát Luboš zdrhal.
Byl k smrti unavený, ale i tak bral schody po dvou. Celou cestu nahoru se mu vtírala myšlenka, že ve většině domů bývají dveře na střechu zamčené a že když opravdu zamčené budou, bude konec.
Nebyly.
Překvapilo ho, jak je střecha rozlehlá. Když stojíte dole, nemůžete mít o něčem takovém představu. Kdo nezažil, nepochopí. Je to jako s opařením se vařící vodou, s vojnou nebo s čímkoli jiným, co člověk běžně nezažívá a teprve bezprostřední zkušenost mu rozšíří obzory.
Rozhlédl se a na chvilku se rozhodoval, na kterou stranu se vydat. Vybral si levou a běžel. Teprve na zemi si uvědomil, že přehlédl výstupek ventilace. Nebolelo ho to, ale dál už nemohl.
Když se probral, seděl. Zády byl opřený o nízkou zídku, táhnoucí se podél okraje střechy. Bolela ho hlava.
„Takže?“ Hlas byl klidný, bez emocí. Muž v dlouhém kabátě seděl v podřepu naproti němu. Tvář za zvednutým límcem se topila ve stínu. Luboš mu neviděl do očí, ale cítil můžův pohled.
„Takže?“ ozval se hlas znovu. „Co si myslíš o tom, co jste udělali?“
Luboš měl sucho v krku a mluvení mu dělalo potíže. „Promiňte.“
„Promiňte? To je odpověď? Na něco jsem se ptal.“
„Myslím, že jsme udělali špatnou věc.“ Lubošův hlas byl chraplavý a unavený. „Ale… my vám to vynahradíme, zaplatíme to.“
„Nezaplatíte vůbec nic. Chtěls říct, že zaplatí vaši rodiče. Možná jednou ano, ale tohle je mezi námi.“
„Promiňte.“
„Už zase? Co když ti řeknu, že na tom zadním sedadle, za tím oknem, které jste rozflákali, někdo seděl a tomu teď není zrovna nejlépe? A že to bylo malé dítě? Třeba?“
„Promiňte.“
„Ne, neseděl tam nikdo. Ale mohl. A ty jsi v rejži. Je ti to jasné?“
Lubošovi to bylo jasné. Byl v rejži.
… Oddělili nás. Jsem o samotě. Ale není to tu špatné. Vím, že za nic nemůžu, ale ten pán říkal, že být v nesprávný okamžik na nesprávném místě je skoro to samé, jako spáchat něco hnusného. Obojí má následky.
Je tu bazén, občas si můžu zaplavat. Říkal, že když půjde všechno dobře, tak nás pustí a všechno bude zase jako dřív. Jen musíme pochopit rozdíl mezi dobrým a zlým.
Nemáte prý volat policii, protože by to nemělo žádný význam, spíš by mohlo být hůř.
Já jsem ve všem nevinně, strašně mě to všechno štve a je mi smutno.
Moc se mi po tobě stýská, mami, strašně moc se chci vrátit.
Pozdravuj všechny doma.
Tvoje Gábina