Psalo se dne 22. února 1999. Uběhlo přesně 20 let od postavení Střediska volného času v Ostravě. A právě k této příležitosti se konala anglická soutěž. Z naší školy jsme byly vybrané já, Rachel a Lucy ze 7.A. Byly jsme štěstím bez sebe, že vybrali právě nás.
Soutěž probíhala tak, že jsme vždy na dané téma měly mluvit. Ale bohužel jsme měly nevýhodu v tom, že jsme byly na konci seznamu a tak jsme čekaly nejdéle...
Sledovaly jsme žáky z různých škol, jak si povídají a podporují se. Najednou ze dveří vyšla jedna z porotkyň a zavolala:,,Petra Sováčková“. Vysoká dívka s blonďatými vlasy se zvedla a vešla do sálu.
O 10 minut později vyšla porotkyňe znovu a zvolala: ,, Sandra Krátká!“. Nyní vstala dívka se zrzavými vlasy. Ale co to? Kde je ta první dívka? Neměla vyjít ven a až pak jít další?
Ale takhle to bylo se všema. Vždy někdo vešel dovnitř, ale nevyšel ven. Nakonec nám to s holkama nedalo. Lucy mě chtěla zastavit: ,,Carol, nechoď tam.“. Ale já to chtěla vědět, chtěla jsem znát důvod toho, že nikdo nevyšel ven.
Pomalu a potichu jsme otevřely dveře a nakoukly dovnitř. Ale to co jsme viděly, nás dostalo! Byla bych opradu raději, kdybych to neviděla.
Na stěnách byly krvavé otisky rukou. Po zemi se válely vnitřnosti – přísahala bych, že jsem viděla játra! A ze stropu visely střeva, které se jemně pohupovaly ve vánku, který sem proudil pootevřenými dveřmi. A v koutě se válely rozřezané těla...
Holka, která vešla naposledy, ležela na stole – nahatá.Paní porotkyňe nad ní zvedla nůž a vedla rovný řez napříč tělem. Počínaje prsy a konče rozkrokem...
Viděly jsme jak se tělo otevírá, vytíká z něj krev a vnitřnosti, jak se lesknou...
Panebože! Ihned jsme se daly na útěk. Naštěstí nás nikdo nedohnal a tak jsme tomuhle krvavému hororu stihly utéct..... DÍKY BOHU.