Zpoza rohu vyšla žena s temně rudými vlasy. Přirozené vlny měla vyčesané vysoko na hlavě, sepnuté stříbrnou sponou a jen dva pramínky jí padaly do obličeje. Jen co se ozval zvuk jejích podpatků klapajících o kamennou dlažbu, všechny mužské obličeje na náměstíčku se obrátily směrem k ní a sledovali ji. Rusovláska si jejich pohledy uvědomovala a šla tak rychle, jak jen jí to její podpatky a hrdost dovolily. Desítky párů očí sledovaly její napřímené opálené tělo nesoucí se napříč náměstím, skryté jen do krémově bílého letního kostýmku. Desítky párů očí před divadlem, desítky párů očí ve frontě u pošty, desítky párů očí na zahrádce před cukrárnou a před kavárnou, desítky párů očí procházejících. Žena je cítila, ale ani jeden neopětovala, ani jeden se jí nedotkl, ani jeden nebyl plný života. Byly to opět jen prázdné pohledy desítek párů prázdných očí toužících po jejím překrásně tvarovaném těle, po jejích sladkých plných rtech, tajemných očích a jemných tvářích. Ani jediný ze všech těch mužů netoužil po ní. Asi je to tak správně, pomyslela si. Nemohou vědět, jaká jsem. A pokračovala dále směrem k vysokému cihlovému domu, nad jehož vchodem visela cedule s nápisem CAFFE D´AMOUR. Na předzahrádce stály stolečky a židličky, některé prázdné, u některých seděly páry prázdných očí. Žena k jednomu zasedla a z kabelky si vytáhla cigaretu.
Vložila ji do úst a dřív, než mohla udělat jediný pohyb, stálo kolem ní hejno chtivých očí s hořící zápalkou v ruce, hejno majetnických očí předbíhajících se, které cigaretu zapálí.
Jedněm se to nakonec povedlo, žena dlouze popotáhla, chvíli dým nechala v plicích a pak jej ústy vypustila ven. Hejno zmizelo. Chvíli jen tak seděla a natahovala do sebe dým a pak jej zase vypouštěla ven. Fascinující!, pomyslela si. Jmenovala se Mariane. Mariane jako moře, Mariane jako jitro, Mariane jako dívka, Mariane jako slunce, Mariane jako žena. Krásná žena. Za okamžik přišustil číšník. Takový snědý dlouhán s elegantním knírem. Další pár prázdných očí.
"Co si dáte?" zeptal se jí on a ty jeho prázdné oči bloudily od jejího výstřihu k rozparku na sukni.
"Kávu," odpověděla Mariane. Číšníkovým očím se nechtělo odejít. Usadily se ve výstřihu.
"Kávu?" zeptal se nepřítomně. "Obyčejnou? Nechcete kapučíno nebo kávu s likérem..., s dvojitým cukrem..., se šlehačkou..., s mlékem?" Mariane unaveně popotáhla z cigarety.
"Obyčejnou, černou, neslazenou." Usmála se tak, aby to číšník pochopil.
"Chci kávu." Lačné oči se odpoutaly od výstřihu a číšník zmizel v domě.
Fascinující!, pomyslela si Mariane. Odklepala cigaretu a vnímala ty oči. Žádný z pohledů neopětovala, nereagovala, a přesto, ty oči byly tak vytrvalé! Číšník donesl kávu a v rámci dlouhého pohledu na Marianinu nohu se jí otázal, zdali skutečně chtěla jen kávu. Mariane se na něj ani nepodívala a malinko se napila.
"Děkuji!" řekla a číšník pochopil. Jeho oči se jen bolestně odtáhly od rozparku na sukni, a když konečně, opět zmizel v domě. Mariane si povzdechla a mocně potáhla z cigarety. Zavřela oči, vyfukovala kouř a byla tisíce kilometrů daleko. Pryč ode všech. A najednou její snění přerušil hlas. Pevně posazený, sametový, měkký. Hluboký hlas.
Mariane otevřela své tmavě zelené oči a nevěřícně zírala na pohledného muže ve světlém obleku s černými vlasy a bílou pletí. Hlas promluvil znovu: "Smím si přisednout?"
Mariane chtěla říct ne, ale byla tak zmatená, že řekla jen: "Ano."
Muž se pousmál, jedním koutkem, posadil se naproti ní, z kapsy svého saka vytáhl balíček cigaret, a když si zapaloval, Mariane se bezbarvě otázala: "To se ani nezeptáte?"
Muž natáhl dým do plic, pak jej foukl směrem od ní a pobaveně se zeptal: "Smím?" Mariane se rozhlédla. Chtivé oči, prázdné oči, zhypnotizované oči na celém náměstíčku se proměnily v oči žárlící. Kdo je ten drzoun?, ptaly se oči sebe navzájem. Mariane zvedla bradu, aby působila hrdě.
"Smíte," řekla hlasem, který se třásl. Přišustil číšník a poté, co zkontroloval Marianin výstřih, se nedůvěřivě podíval na toho cizince.
"Pán si přeje?" vypadlo z něj arogantně, nadutě a drze. Cizinec se nejdříve podíval Mariane do tváře, pak do tváře číšníka a řekl: "Nic, děkuji."
Číšník nevypadal, že by se chystal k odchodu, a rozzlobeně těkal pohledem z Marianina výstřihu na jejího společníka.
"Děkuji!" řekla žena, číšník pochopil a zmizel v domě. Muž ve světlém obleku vyfukoval dým a rysy jeho tváře, schované v tom dýmu, vypadaly rozmazaně. Mariane odklepala svoji cigaretu, pak uznala, že na ni už nemá chuť a rozdrtila oheň o dno popelníku. Muž ji sledoval s úsměvem na rtech.
"No," začala Mariane, "jak se jmenujete?" Tvář toho muže opět zmizela v šedém obláčku cigaretového kouře, z něhož se ozval ten jeho hlas: "Záleží na tom?"
Mariane pokrčila rameny a otevřela ústa, aby něco řekla, ale muž ji předběhl:
"Co se o mně dozvíte podle jména, které mi dal někdo jiný?"
Všechny oči na náměstíčku pohoršeně zamrkaly.
"Je to slušnost," odpověděla Mariane. Muž se znovu pousmál jen jedním koutkem a uvolněně prohlásil: "Tak v tom případě mi říkejte třeba Edvard."
Mariane zavrtěla hlavou: "Tak se nejmenujete."
"A jak tedy?" muž se stále usmíval jen jedním koutkem.
"Na to jsem se ptala já vás!" téměř vykřikla žena, které někdo jiný dal jméno Mariane. Hodiny na věži odbily pět a desítky párů očí se začaly rozcházet. Některé šly do práce, jiné domů a některé jen nedokázaly vydržet pohled na Mariane, jak se baví s tím drzým cizincem. Mariane to pocítila a zachvěla se.
"Proč jste tady?" zeptala se svého společníka. Ten se naklonil přes stoleček, blíže k Mariane a s cynickým úsměvem na tváři zašeptal: "Kvůli vám."
Mariane nevěděla kam s očima a muž pokračoval: "Nebudu vám říkat, jak jste krásná. Říkají vám to jiní a vy to moc dobře víte, Mariane."
Trhla sebou: "Znáte mé jméno?"
"Znám spoustu věcí," odvětil ten cizinec s bílou tváří a opřel se. "Mám pro vás nabídku," řekl, a když spatřil vyděšený výraz v Marianině tváři, pobaveně dodal: "Obchodního charakteru." Očima ji překontroloval od hlavy k patě a Mariane to ucítila. Jeho pohled nebyl ani chtivý, ani majetnický, a ani prázdný. Byl jiný. Vstala. "Musím domů," řekla. Cizinec vycenil své zářivě bílé rovné zuby: "Skutečně?"
Potom vstal také, típnul cigaretu, podíval se Mariane do očí a řekl: "Zaplatím za vás kávu, ale sbohem vám zatím nedám. Ještě se stkáme."
Zmizel v cihlovém domě s nápisem CAFFE D´AMOUR a zanechal Mariane u stolku, kde předtím seděli.
Po celou cestu domů jí hlavou vířily myšlenky.
Modrá myšlenka, zelená myšlenka, myšlenka na kávu, myšlenka na cigaretu, myšlenka barvy slunce, myšlenka na toho muže s bílou tváří, myšlenka na koupel s pěnou, myšlenka na jeho hlas a na jeho tolik jiné oči.
Stála před domkem, o kterém věděla, že je její, ale teprve po chvíli ji ve víru všech těch myšlenek napadlo, že by si mohla otevřít. Zalovila v kabelce a vytáhla velký klíč, otočila s ním v zámku a vplula dovnitř. Za dveřmi ze sebe shodila sako i boty, odložila kabelku, rozpustila si vlasy a zamířila do koupelny. Otočila kohoutkem červené barvy a do vany začala natékat nejprve teplá, pak horká a nakonec vařící voda. Nalila do vody trochu tmavě fialové tekutiny z malé broušené skleničky, která stála na zrcadle, a místnost zaplnila těžká vůně odkvétajících šeříků, Mariane si svlékla halenku i sukni a vklouzla do vody. Šeříky jí omámily smysly a ona myslela jen na toho muže, jeho hlas a na jeho tolik jiné oči. Ostatně ty oči jí nedopřály klidu. Myslela na ně, když vylézala z vany, když si rozčesávala vlasy, když pila svou večerní kávu, když šla spát. Myslela na ně před usnutím a probudily ji uprostřed noci. Myslela na ně, když se byla napít, když se snažila usnout, a myslela na ně každou minutu svého neklidného spánku. A když se ráno probudila, každou minutu opět myslela jen na ty oči a na to, jak si po siestě půjde dát kávu do cihlové budovy s nápisem CAFFE D´AMOUR.
Když minula třetí hodina odpoledne, Mariane si oblékla zelené letní šaty, vlasy plné neposlušných kudrlinek stáhla do uzlu, a když hodiny odbíjely čtvrtou, tak už její podpatky klapaly o dlažbu na ulici. Když vešla na náměstíčko, všechny mužské tváře se obrátily směrem k ní. Desítky párů prázdných očí se sytily pohledem na její krásnou tvář, pevné tělo a krásné nohy. Desítky párů prázdných očí a pak jeden pár očí, který byl tak jiný... Došla ke kavárně a přisedla si k cizinci, který kouřil už svou třetí cigaretu.
"Dobrý den," řekla a přehodila nohu přes nohu. Desítky párů prázdných očí sledovaly její nohy a žárlivě pokukovaly po tom bledém chlápkovi.
"Je jako každý jiný," odvětil. "Svítí slunce, ti muži vás sledují a vy si opět dáte černou kávu. Ten hlupák s knírem bude opět v duchu obdivovat vaše ňadra
a zhypnotizovaně se ptát, jestli si náhodou nedáte raději kapučíno... Vše stejné jako včera a předevčírem," řekl, zavrtěl hlavou a vyfoukl dým. "Doufám, že jsem vás svou upřímností neurazil," dodal a pak se zjevil číšník.
Vše bylo přesně tak, jak cizinec řekl.
"Děkuji!" řekla Mariane, "chci jen kávu. Černou, neslazenou, obyčejnou."
Číšník zmizel v domě, Mariane vložila do úst cigaretu a cizinec ji zapálil.
"Co po mně chcete?" vypadlo z ní náhle.
Muž se pousmál, stejně jako včera, jen jedním koutkem: "Já? Spíš co vy chcete po mně. Mně se o vašich očích v noci nezdálo."
Mariane zčervenala a bledý muž se k ní přes stoleček naklonil a téměř šeptal: "Jsem jen obchodník, ale mohu vám nabídnout, co si přejete nejvíc. Obchoduji se vším."
"To, co chci já, neprodává žádný."
"Zkuste to."
Mariane se rozhlédla a spatřila desítky uhýbajících párů očí. Naklonila se k němu: "Chci život. Svobodu. Dáte mi ji? Kolik stojí, pane obchodníku?"
Cizinec jen roztáhl ústa do pohodlného úsměvu a opřel se.
"Jeden den."
Mariane nechápala: "Den?"
"Vy mi dáte sebe na jeden jediný den a já vám dám svobodu a život. Jen jeden den. To je moje cena."
Cítila se dotčená.
"Děláte si ze mě legraci!" zvolala a vstala, ale ten muž ji chytnul za zápěstí.
"Nesou vám kávu, má drahá."
Jeho ruka byla ledová a Mariane se posadila.
"Kdo jste?" zeptala se cizince a číšník před ni postavil šálek kávy.
"Jděte pryč!" řekla číšníkovi a ten uraženě odcházel s pohledem zapomenutým v jejím výstřihu.
"Kdo sakra jste?" opakovala a cigareta v její ruce, ze které ani nepopotáhla, se třásla. Když muž vycenil své zuby v úsměvu, jen zavřela oči.
"Smějete se mi?"
Muž schoval zuby, ale jeden koutek setrval ve své původní poloze.
"Vy se smějete mně," řekl a Mariane zpod zavřeného víčka vytekla slza.
"Ale no tak! Copak to nechápete? Chci jen jediný den z té spousty, co vám dám.." Mariane prudce otevřela oči.
"Kdo jste?" trvala na své otázce a snad poprvé na tváři toho muže skutečně zmrznul úsměv.
"Myslel jsem, že jste bystřejší," prohodil, párkrát si popotáhl z cigarety a dlouze se na Mariane zadíval. Mariane odvrátila tvář.
"Jsem obchodník s životy." Jeho hlas zněl pevně a omamně. "Kupuji lidské duše a prodávám vše, co lidé chtějí. Vy jste tak pevně svázaná vlastní krásou, že toužíte jen po životě, který vám vaše krása upírá. Já vám ho dám, ale nic není zadarmo. Nechci vaši duši. Takových jako vy mám už spousty." Odmlčel se. "Jeden den v porovnání s tím, co musejí platit ostatní, je směšně nízká cena."
Mariane vstala od stolku.
"Ach bože...," zašeptala.
Obchodník s lidskými dušemi se opět jen pohodlně usmál.
"Prosím," řekl, "Boha do toho netahejte. Ten s tím nemá co dělat."
Mariane nechala kávu kávou, cigaretu upustila na zem a ty oči ji sledovaly, dokud nezašla za roh. Domů šla oklikou. Nejprve to vzala k řece, asi kilometr za městečkem, pak se prošla parkem, kde na rybníčku plavaly labutě, a když konečně dorazila ke svému domu, nebe už bylo poseté hvězdami. Odemkla si a doma ji přivítalo zrcadlo.
"Jsi krásná!" řeklo jí, když se na ně podívala. Smutně pokývala hlavou.
"Krásná, ale hloupá," řekla nahlas a myslela na ty oči. Pronásledovaly ji, když si napouštěla vanu, i když v ní ležela. Pronásledovaly ji, když pila svou večerní kávu, i když šla spát. Probudily ji uprostřed noci. Byly tak jiné. Vstala a šla se projít do zahrady. Obloha byla posypaná hvězdami. Stačilo jen si sednout na lavičku, zaklonit hlavu a sledovat vesmír, odkrývající svá nejtajnější zákoutí. Podívala se do koruny stromu, co stál za lavičkou, a sledovala vítr, který si hrál s listím ve větvích i s jejími rozpuštěnými vlasy.
Vedle ní se něco pohnulo. Mariane odvrátila zrak od oblohy a koruny stromu a podívala se na muže, který seděl na lavičce vedle ní. Měl černé vlasy a úplně bílý obličej, bílé dlouhé rty, ostrý nos a veliké černé oči. Místo svého oblíbeného světlého obleku měl černé kalhoty, košili se zvedáčkem a černý dlouhý kabát z měkké kůže. Na nohách měl boty na podpatku a na rukách tenké kožené rukavice.
Ďábel. Obchodník s dušemi.
"Vy nejste hloupá!" řekl jí a Mariane se ho zeptala: "Jak proti vám můžu bojovat, když máte v rukou takový trumf, jako je noc?"
Ďábel se pousmál, naklonil se k ní a do ucha jí zašeptal: "Nebojujte!" a potom odkudsi vytáhl pergamen a brk na psaní.
"Mám se bodnout do prstu a podepsat se krví?"
Zavrtěl hlavou. "To není třeba, já nechci vaši duši."
Mariane na sobě měla jen noční košili a při každém jeho slově jí naskočila husí kůže. Přečetla si pergamen a hořce se zasmála: "Takže jsem ďáblova děvka!"
Muž v černém kabátě opět jen zavrtěl hlavou.
"Jste žena, která je tak krásná, že ďábel na ni nesnese pohled a musí si tu krásu vzít? Jen jeden den. Nic víc." Podal Mariane brk. "Podepište to a můžete být šťastná po celý život."
Mariane se podívala ďáblovi do očí, které byly tak jiné.
"Jsi ďáblova děvka!" řekla sama sobě a rychle podepsala.