A tak samotná spadlas do mé náruče.
Tak nádherná.
Tak krvavá.
Asi jen tak narušená duše,
taková, jako ta moje,
v tomto všem tu krásu nádhernou shledává,
duševně sám umírám,
nepřežiji.

Nikdo však NIKDY nepochopí,
v čem tkví ta krása celá,
když ty..
pomalu bez duše..
na mých rukou ležíš,
tvé rty modrají,
a tvá kůže bělá.

Mluvím na tebe,
odpovědi nedočkám se.
Ty mlčíš..
..stále bez duše.
Nevím, zda chtělas mě z útesu nebeského strčit,
však do pekla jsem spadnul sám.

A teď budeš se mnou v pekle navěky.