To, co hlodalo, sžíralo mou mysl,
to, co nedalo mi již dlouho spát,
je najednou pryč.
A já se musím ptát,
zda to všechno mělo smysl.
Zda špatné je za lásku se rvát.

Říkal jsi: já a Ty, Ty a já,
avšak nebylo takového nic.
Nikdy víc jsem si nepřála,
aby jsi mi dal víc,
aby jsi mi byl blíže,
chtěla jsem Ti po boku stát,
zároveň tlačila mě tíže,
že osud nerozhodl se nám přát.

Dlouho, tak dlouho sužovaly mě útrapy,
tak dlouho byl jsi v mé hlavě,
až překvapilo mě to velmi,
jak zmizel jsi z ní hravě.

Už se to stalo, jednou či dvakrát,
vždy, když spatřila jsem Tě zas,
mohla se snažit snad stokrát,
leč nevyhnala z hlavy Tvůj hlas.

Avšak tentokrát jista si jsem,
že už je pryč, co dřív bylo,
jako když ráno ukončí sen,
tak málo po něm zbylo.

Nebudeš chybět mi,
nebudu doufat,
že obejmul, políbil bys mě zas,
jsem daleko, jinde již,
jiný naplnil mě jas.

Zůstaneš v srdci mém,
snad i já v tom Tvém.
Přátelstvím či prostým bytím spojeni...