Strach
do výhní potem maloval.

Mít místo slunce samovar
a místo stropu zbytky hvězd,
tichounký skřípot pod páteří,
když usedal jsi na pelest,
napětí rtů, rtuť venku sněží,
jak šustot tuhy na papíře,
jak plachý úsvit, divé zvíře
plíží se prsty peřinou…

a žhavé jako od popela
chtějí mi básně sedřít z těla,
než nad ránem se rozplynou.

Hladinu slov rozčeřily,
a dno má příchuť do kysela.
Odpusť mi, že jsem otupěla.

Možná chci být jako víly,
odpusť, mám to ve jménu.
Kolik cizích pocestných
usne mi na ramenu?

Kolik múz po světě chodí
s mým pohledem na zátylku?
Kolik touží dětí, lodí
po majáku, po světýlku?

Tma nás zpoza dveří leká.
Ačkoli jsme plnoletí,
kolik z nás vždy večer čeká
na polibek, na objetí?