Za víčky slunce zapadlo
úsměv z ranní mlhy
stékal mezi zkřehlými prsty

na tiché strunky padla
v podvečer za klekání
prázdná slova s rodokmenem

bezútěšnost na bílém plátně
poodhalila nehlasné sbohem
z očí draly se unylé tóny

vítr spolykal slzy
tiché ave znělo závějemi
na podzim toho roku.