Usnula ve stoje,
v Oderském lužním lese.
Spí s hlavou vztyčenou,
jen zachvěje se maně,
když vítr severní,
jí z hlavy sněhy střese,
a pak se žene dál,
přes polanské pláně.

Spí ve stoje, má lehké spaní,
v zelených snech už jaro tuší,
vždyť slunce příslibně,
se ve dne zubí na ni,
a slýchá ptačí zpěv,
v ustydlé dřevěné duši.

Zimní výlet,
v hlubokém sněhu plytké stíny,
růženec kroků - šlépěje
přes hory, lesy, přes doliny,
přes výmoly a závěje.

Ze zimních dálek úzkost mám,
z oblohy, jež se modře klene,
z tajemné noci, v níž jsem sám,
a hvězdy jsou jak vycíděné.

Miluji chvíle samoty -
vznešené ticho mne vždy zmámí.
A potom splín můj léčíš ty,
v hospůdce teplé pod horami.