Trochu tragikomické, navíc pohodlné, zůčastňovati se pasivního odpočinku. Legrácky stranou leč pohodlně usazen, nemám velkých myšlenek. Troufám si říct, že dnes nepříjdou. Zapaluji cigáro, jedno z mnoha a kouřím na rovině vlastní pozůstalosti. Nemám ničeho. Dnes jsem zahodil i knihu, neboť je neděle a mám dost času. Venku ještě občas studený vítr profoukne místa nezakrytá, však jaro už se blíží.
Navíc noci bývají chladné a tak oblékám teplé spodní prádlo. Mám už taky nějaký věk - prostě stárnu. Cítím jak mi tepny kornatí, ale zatím to není vidět, natož slyšet. K svému stáru jsem vlastně ještě mladý. To musím říct především.
Jak to vlastně je? S tím lidským životem. Přemýšlím, ale unavuje mě to. Dám přednost neúprosnému času. Ten měří všem stejně. Pomalu si říkám co se neposere to má dobrou strukturu. Není-li to tak pak následují další slova poněkud prudšího ražení. Nechci se stát snílkem s karafiátem na klopě. I když i to je jakýsi součet mravní disciplíny. Vlastně ani nevím pořádně, co chci. Znám ty modelové situace, kterým se vyhýbám, jsou jako pochodně a ve vteřině zhasnou a nikdo pak neví proč byly zapáleny. Na druhou stranu žít bezezměny vlastně ani nejde. Na to jsme dost chytří a umíme z toho těžit. Jako v pohádce, kde dobro vítězí nad zlem.
My jsme vlastně taková malá organizace a zatím fungujeme jako celek. To si říkávám, když se nestačím divit. A tak nadále se pohupuji mezi světem fantazie - napříč realitou a vstřebávám jen to, co opravdu potřebuji. Dnešek jsem prožil v dostatku a nehladověl jsem, potěšilo mě pár věcí např. počasí, ale to už pomalu musím končit, přece jenom nejsem zdatný pisatel a mohlo by se stát, že začnu psát a psát až přeplním láhev, jejíž obsah bude přetékat všemožně ven. Takže přeji hezký i když pasivně strávený den.