Panebože, proč jsou všichni nazí? Dělají, jako by o tom ani nevěděli, to je to znepokojující. Chodí si sem a tam. Nahý muž kolem nahé ženy a pohledem o sebe nezavadí. Ale co to? Vždyť já mám na sobě boty, ponožky, kaťata i triko! Ne, to není možné, tak nakonec jsem tady divný já! Musím utéct, utéct a skrýt se, než si mě někdo všimne. Otáčím se a při každém sebemenším pohybu ať už hlavou, rukou či nohou, se na mě zadívá jeden pár nahých očí. Najednou se všichni otáčí a jdou ke mně! Nazí! Ne, to néé! Kam mám utéct, kam mám, panebože, utéct, utéct, utéct?
A v tom najelo kolo autobusu do důlku v zemi, přičemž se trochu naklonilo a poskočilo. Kudrnatá hlava mladého cigána Mariána také poskočila a on se probudil z "nahého" snu. Rozhlédl se kolem a konečně zjistil, že to byl všechno pouhopouhý sen. Všichni dokola byli oblečení.
"Fuj," pomyslel si, "to teda bylo něco..."
Měl štěstí, že autobus najel do dolíku, protože by určitě zaspal zastávku, kde má vystupovat. Nebylo výjimkou, že ho vzbudil řidič až na konečné. Tentokrát měl tedy štěstí. Z okna už viděl svoji zastávku. Nasoukal se do kabátku, hodil batoh přes rameno a šel ke dveřím. Z autobusu šel rovnou do hospůdky, kde ho čekali kámoši. Po prvním a druhém pivku si musel dát i třetí. Věděl, že s půllitrem v hospodě čas strašně rychle letí, ale tak rychle, to si nemyslel. Dopil pátou sklenici a chvátal domů. Když vycházel z hospody, pouliční světla svítila na padající vločky sněhu. Bylo to úžasné.
Zapnul si kabátec až ke krku a při křupání sněhu pod nohama mazal do postele. Už se tam docela těšil. Zhasnutá světla v domku mu napovídala, že matka už spí. Otec měl tento týden noční. Už přede dveřmi si rozvázal botky a rozepnul kabát, aby svým příchodem nikoho nerušil. Co nejtišeji to šlo, vytáhl klíče z kapsy a pomaloučku otočil zámkem. Vkradl se do předsíně, zul se a odložil svrchník a velice tiše krok po krůčku mířil do svého pokoje. Matka byla na tyto pozdní příchody háklivá a jistě by to řekla otci. Teda otčímovi nebo kdo to vůbec byl. A rozzuřit ho, to taky nebylo dvakrát rozumné. Naštěstí Mariánova maminka v klidu řezala dříví, a tak se jeho černá silueta ukládající se k spánku mihla na zdi pokoje, když kolem projíždělo auto. Matka do práce vstávala už ve čtyři hodiny. To se zrovna Mariánovi zdál nádherný sen o holce ze školy. Nikdo ho ze snu nebudil, až v sedm hodin uši drásající budík po babičce, která umřela loni na jaře. Vstávat se mu nechtělo.
Z domu vyběhl, tak tak že stihl autobus směřující ke škole. Cesta trvala bezmála hodinku, protože budova výuky byla v jiné vesnici, a tak si Mary, jak mu říkali všichni kamarádi, obsadil pohodlné místečko na předposledním sedadle v autobusu a jako obvykle usnul. Autobus jel a monotónní zvuk motoru uspával i ostatní cestující. Jen když řidič zastavil, někteří otevřeli oči, aby je někdo nezastihl v té nejmírumilovnější poloze, a čekali, kdo bude nastupovat. Náš cigánek ne, ten si v klidu a míru snil svůj autobusový sen.
Na další zastávce nastoupili dva mladí skinheadi. Nemohlo jim být víc než 16. Na první pohled jste poznali hlupáčky. Byli si téměř podobní. Hlavy šišaté jako ztvrdlé bahno na polní cestě a ksichty poseté bílýma jebákama. Akorát bombry měli jiné. Jeden měl zelenou a druhý černou barvu. Procházeli uličkou mezi sedadly a tu si všimli černokudrnáče na předposledním sedadle. Za ním nikdo neseděl. Neváhali a přemístili své bílé zadky za Mariánovu svěšenou hlavu. Autobusový sen začal nečekaně nabírat obrátky a tu a tam se černá hlava neklidně pohnula. Dva bombři seděli přímo za cigánem.
"Hele, co mám!" řekl lebkoun v zeleném a vytáhl veliký lovecký nůž.
"Než sme nastoupili, chlubil ses, jak je ostrý!" odpověděla holá hlava v černém.
"To je!" souhlasil zelenáč.
"Tak to ukaž!" pokračoval černý bombr. "Třeba tady na tom negrovi," a ukazuje na spící hlavu.
"A jak? To ho mám říznout?"
"Ne, to bys měl lehké. Uřež mu kousek vlasů, ale tak, aby se nevzbudil!"
"Dobrá!"
Autobusový sen už je tak šílený. Jenom se vzbudit! Lesklý ostrý nůž s několika zuby se pomalu blíží k hustě kudrnaté hlavě. Špička nože si vybírá tu nejdelší kudrlinku, když vtom autobus najede na výmol na cestě. Autobusem to mírně otřese, ale Marián prudce trhne hlavou dozadu šťasten, že se probral. Radost mu však dlouho nevydržela, protože ostrý nůž projel lebkou jako máslem. Z hrdla se mu vydral poslední výkřik bolesti a strašná grimasa v obličeji značila smrt. Udivení holohlavci neměli slov. Autobusový sen skončil, ale začal jiný. Jestli lepší, nebo horší, to už rozhodněte sami. V soudním protokolu byl tento trestný čin uznán jako rasově motivovaný a mladíci šli nejspíš do pasťáku. Co bylo s nimi, dál nevím, ale asi na to do smrti nezapomenou.