Čí? Čí jsem a komu patřit mám?
Proč tu jsem?Proč? A proč uvadám?
Moje nitro z beznaděje plakat nechám,
před životem,snad i před myšlenkou prchám.
Už zase,zase vzpomínky hynou
ty,které ke kráse,k radosti tíhnou.

Utíkám s nohy přibitými k zemi,
jak vyschlé studni je mi.
To,pro co byla jsem stvořena,
proto již nesloužím,
bez nitra,vyschlá,ztracená,
nepovšimnuta se usoužím.

Ze srdce vypouštím zbytky krve,
neschopna najít se a najít tebe.
V zavřených očních víčkách otvírat se,
tak dlouho v pažích nesevřená,
běžet si vstříc a nesetkat se,
pouhé tělo, duše vypuštěná.

V onom prostředí prostředníkem Božím,
stáváme se laciným zbožím.
Bez vláhy deště bez slunečního třpytu,
jak upír, falešná láska spí tu.
Bez verše básní, bez zvuku hudby,
bez kořene stromu, bez dobré sudby.

Bez adrenalinu vášně,
chci říct teď: Vážně.
Že mé srdce nebije,
že má duše nežije...