Jdu ulicí,večer a sám,
do temnoty padám,
písničky mi uši plní,
mozek myšlenkami vše mění,
přemýšlí,co jak bude
a co z té bolesti,svírající hruď,zbude ..
Nevím kudy jdu,mám jen cíl cesty,
ve sluneční záři, i v dešti,
nevím,kudy jsem prošel,
oči nevnímali,jako kdybych sněl,
přitom můj mozek jen přemýšlel ...
Bolest jako když se spálíš,
jako když si prsty pokrájíš,
pořád vracejíci se,svírající,
uprostřed hrudi píchající.
Dohromady pocity,myšlenky dávat,
nemoct po nocích spávat,
očima jen do stropu mžourat,
bojovat sám se sebou,
tyhle pocity stále zažívat nejdou.
Zapadá slunce a tělo se klepe,
jako když je zima a všechno tě zebe,
ale přitom jen nevíš,co dělat,
než na chvíli na kolena se dát,
sklopit hlavu
a vmísit se do davu.