Pár hodin vyhloubilo propast
mezi sluncem zalitým ránem
s rosou u mých nohou
a touto popůlnoční hodinou.

Je noc
a já stále slyším Tvůj nádech
při polemice o životě.

Splétám nitku po nitce lanový most
spojující naše duše
balancující nad propastí.

Nevím, kolik máme času
než jedna spadne přes zábradlí?