Víte, ono se řekne...stárnutí je pro každého, ale ne každý se s tím chce ztotožnit... Pamatujete si, když vám bylo, řekněme, deset? Co bylo vaší touhou? No přeci rychle "vyrůst"! Už jste se viděli jako patnáctiletí s občankou... Když vám pak bylo těch "úžasných" patnáct, měli jste už další sen... Mít osmnáct a být konečně dospělí... Teď je vám skoro třicet a vaším jediným snem je vrátit se do časů, kdy jste ještě nemuseli nic...tedy skoro nic...
Teď už můžete všechno, ale netěší vás to. Můžete se klidně opít, aniž byste to doma museli nějak vysvětlovat. Ale jestli jste v pubertě toužili ochutnat kapku toho alkoholu, abyste si mohli připadat dospěle, tak dnes pijete jen proto, abyste zahnali tu šílenou bezmoc, že ač smíte skoro vše, tak stejně nejste šťastní... Navíc vás přepadá ten strach z budoucnosti, ze stáří...
Nedávno jsem stála na zastávce, čekala na tramvaj spolu s partičkou deseti-jedenáctiletých "dětí". Jejich rozepře mi přišla vtipná... " A mě už je jedenáct a tobě teprve deset, cha chaaa" "Ale mě už je skoro jedenáct..." "Hehe, on je mladší než Sláma, já už mám taky jedenáct, hehe" Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo k nim přijít a říct: " A mě už je skoro třicet a závidím, že jemu je už deset..." No, neřekla jsem nic a v duchu jsem se usmívala, protože si ještě živě vzpomínám, že v jejich věku jsem taky chtěla rychle stárnout... Teď bych nejraději zastavila čas, nebo se napila nějakého elixíru, který by mě vrátil o pár let zpátky...(pokračování příště...)