Kéž by to šlo bez emocí,
přestat se probouzet v temné noci.
Mokré čelo, tělo, ruce, oči plačící,
malá myšlenka vkrádající se tančící.

Když sníš v černé realitě,
kdy noční můra čeká v bytě.
Jdeš prašnou cestou po poli,
kudy ti znavené nohy dovolí.

Na bedrech je cítit velká tíha,
těžká cihla se pokládá a zdvihá.
Stavíš si zeď a nášlapné miny,
jako památku na své činy.

Už nemůžeš a čekáš jako dítě,
kdy chytí tě do lovné sítě.
Ležíš ve vaně a s vodou se biješ,
přemýšlíš proč vlastně žiješ.

Když se probudíš zase v tom bytě,
můra ti šeptá:"Sním tě. Sním tě!".
Krade se od rohu k rohu a čeká,
až dá si sousto dalšího člověka.

Chystá si příbory, vidličky, nože,
copak ten zbloudilec něco zmůže?
Chystá si jazyky a chuťové pohárky,
tvá mysl a duše se chystají do války.

Spíš a sníš i tak cítíš bolest,
zborcené srdce vydává šelest.
Mozek ti stávkuje a začíná koma,
vysílá signál - za to může ona, ona.

A tak leží bezvládné mrtvé tělo,
už není pomoci, komu by se chtělo?
Umírá ve spánku v temné noci,
nikdy to nepůjde bez emocí.