Na Václavském náměstí byl v ten den zmatek a ve vzduchu byl cítit zápach síry. Slavil se silvestr. Na obloze se v nepravidelných intervalech rozprskávala pyrotechnika všeho druhu. Římské svíce chrlily ohnivé střely jednu za druhou jako nějaká automatická zbraň. Roman je chvilku sledoval a poté si všiml několika lidí, kteří pro změnu házeli petardy. Stál teď asi v polovině náměstí a očima hledal své přátele, se kterými se zde měl setkat. Nikoho však neviděl, a tak se dal směrem dolů, k ulici Na Příkopě. Přitom ho míjeli rozesmáté tváře oslavujících. Prošel kolem několika stánků se svařeným vínem, vychutnávaje sladkou vůni skořice. Viděl dívky zachumlané v huňatých kožiších, přitulené k mužům s červenými nosy i starší seriózní páry, které spokojeně nasávaly sváteční atmosféru. Sem tam se kolem prohnaly skupinky rozdivočených mladíků. Někdo popíjel víno, někdo pivo a někteří jenom tak bloumali kolem stánků s přívěsky a jinými tretkami. Všichni vypadali výborně naladěni.
Roman konečně došel až k vinárně Vrbovec, což byl jeden z mála dobrých podniků v těchto místech. Už chtěl vstoupit, ale když se ještě rozhlédl, viděl, že na něj z dálky mává jeho kamarád Vojta. Znali se už od základní školy.
"Čau chlape!" přihnal se.
"Nazdar - co je s Tondou? Řekl mi, že s tebou přijde."
"Cože? Pojď radši dovnitř. Nic tady neslyším."
Vešli do útulné místnosti s dřevěnými obklady na stěnách. U vyleštěných pultíků stáli lidé se sklenkou vína před sebou. Sotva si někdo všiml jejich příchodu. Poté, co si vpředu u baru koupili každý dvě deci červeného vína, uchýlili se k jednomu volnému pultu. Vojta si cucnul vína a řekl:
"Člověče! To je ale den..." Pak se rozpovídal.
"S Tondou už pro dnešek nepočítej - dostala se mu do ruky flaška vodky a on se prej tak zřídil, že si ho radši nechali doma."
"Škoda," řekl Roman.
"Jako kdybys ho neznal."
"To jo."
"Pamatuješ, jak jsme jednou přišli na jeho narozeniny, nikdo nevěděl, kde je, až jsme ho našli na záchodě?"
"Pak jsme ho táhli přes celý Podolí," řekl Roman a usmál se.
"Mam radost, že tě konečně taky jednou vidím," řekl Vojta.
Když dopili sklenku, připomněl Vojta Romanovi, že se na dolním konci náměstí koná jakýsi koncert, a navrhl, že by se mohli podívat, co se tam děje.
Ani silný mráz nezabránil stovkám lidí, aby postávali nebo se rytmicky vlnili před širokým pódiem. Na něm hrála jedna známá pražská kapela. Roman viděl, jak se Vojtovi rozzářily oči. Na několik okamžiků se mu ztratil, až ho pak uviděl, jak se divoce zmítá kousek od něj. Jako by se pokoušel dostat do nějakého zvláštního transu, kdy by mu nevadila zima. Měl na sobě jenom svetr.
Roman měl tuhle kapelu rád, ale ten blázinec okolo a odpadky pod nohama se mu moc nezamlouvaly. Snažil se soustředit pouze na hudbu, což se mu nedařilo. Mezitím zjistil, že se Vojta seznámil s nějakou dívkou a chvílemi si křičí do ucha. Když dohráli, odešli Roman, Vojta a jeho nová přítelkyně kousek stranou, aby se vymanili ze zmatené vřavy. Navzájem se představili. Vyšlo najevo, že ona drobná dívka s tmavými vlasy se jmenuje Ivana.
Výbuchy petard a bzučení rachejtlí se zdálo nesnesitelné. Proto se trojice raději vydala zpět do Vrbovce. Romana cestou napadlo, že to musí být zvláštní, trávit takhle anonymně silvestra. Pocítil k té holce sympatii. Na Vojtovi si všiml u něj obvyklých změn v chování. To už zažil mnohokrát. Jenom doufal, že nebude moc vyvádět. Když došli do Vrbovce, nebylo nikde volné místo, a tak museli u baru počkat, až se nějaké uvolní. Vojta se zatím blýskl jedním ze svých skvělých vtipů a všichni tři se zasmáli. Roman měl rád Vojtův osobitý smysl pro humor. Ten byl někdy tak drsný a absurdní, že uváděl lidi do rozpaků.
"Co znamená tohle?" Zeptal se Roman Ivany na červeno-bílou stužku, kterou měla připevněnou na prsou.
"Byla jsem na demonstraci proti Hodačovi," řekla mu s úsměvem.
"Kde to žiješ, Romane? Já jsem tam byl taky. K těmhle věcem člověk nemůže zůstat slepý."
Roman samozřejmě věděl, oč se jedná, ale že se konala nějaká demonstrace, neměl nejmenší potuchy. Vojta se nadechl a zvolal:
"Hodač do prdele!!"
Všichni se na něj otočili. Pak si zase hleděli svého.
"Klid, ty náš radikále!" smál se Roman. Potom se zamyslel nad situací v České televizi. Ředitele Hodače mu bylo trochu líto, ale zároveň byl přesvědčen, že právo je na straně vzbouřenců proti vedení.
"Dneska večer mam bejt snad klidnej?" obrátil se na něj Vojta.
Roman mu pohleděl do očí a rychle zase sklopil zrak. Byl to jiný člověk, než se kterým se zde večer setkal.
"A co vy dva vlastně děláte?" zeptala se dívka. "Vypadáte na studenty," dodala.
Když se Roman pozdě ráno probudil a ucítil křeč svazující jeho žaludek, uvědomil si, že to zase přišlo. Tohle nebyla kocovina, ze které se může člověk vyspat. Cítil nesnesitelný pocit prázdnoty, která ho prostupovala od pat až k temeni hlavy. Chvilku takhle ležel. Přemýšlel, co se stalo v noci. Všechno si pamatoval až nechutně přesně.
Poté, co si u Vrbovce přiťukli na nový rok sektem, začala atmosféra poněkud houstnout. Vypili ještě jednu láhev vína a už se to nedalo zvládat. Vojta se začal strašně předvádět. Asi už ho z toho stání bolely nohy, a tak se náhle vyhoupl a sednul si na pult.
"A pak že je to tady jenom na stojáka," vítězoslavně zvolal. Tím si získal pozornost obsluhy, která mu domluvila, a on se zase svezl dolů.
"Promiňte, ale mám sedavý způsob života," řekl se smíchem na omluvu. Barmanka se roztržitě usmála.
"Podívej se na něj, jak se tváří," řekl Vojta Ivaně. Ivana nic neříkala a už dlouho na ní bylo vidět, že se necítí moc dobře.
"Chováš se jako idiot," řekl mu apaticky Roman. Bylo mu pod psa.
"Už dvě hodiny se musíme koukat na ten tvůj kyselej ksicht. Jestli ti to víno nechutná, tak běž jinam."
"To víno mi sice chutná, ale už stejně musim," řekl Roman a začal se zvedat. Měl všeho plné zuby a toužil se venku nadechnou studeného vzduchu.
"Počkej Romane, já jsem to tak nemyslel. Já jsem jenom tak kecal."
"Né, to je dobrý. Já už fakt musim."
"Já se ti teda omlouvám, ale prosim tě nechoď! Mám tě snad prosit na kolenou?"
"Ne, to ne. Už je to stejně v prdeli."
"Ale nic není v prdeli. Dej si ještě sklenku, a bude to v pohodě," navrhl Vojta.
Roman se rozloučil s Ivanou. Těsně než odešel, zavadil o Vojtův pohled a viděl v něm takovou zlost, že ho až zamrazilo.
Když vyšel ven na náměstí a hluboce se nadechl, přepadl ho falešný pocit svobody. Venku bylo ještě poměrně živo a sem tam ještě někde zarachotila petarda nebo na obloze nesměle explodovala rachejtle. Na město se snesl podivuhodný opar vzniklý spojením kouře a mlhy. Z tohoto oparu se proti Romanovi vynořovaly různé pochybné existence s unavenými obličeji. Dívali se na něj, jako by byl jedním z nich. A taky že byl.
Ve vzduchu byl cítit smířlivý smutek, že už oslavy pomalu končí a nový rok začíná. Roman se v tom novém roce cítil strašně osaměle, což mu však jistou chvíli připadalo dokonce příjemné. Byl trochu zmatený, trochu opilý a nedokázal si to v hlavě všechno pořádně srovnat. Věřil, že alespoň spánek ho toho břemene dokáže zbavit. A tak se doplahočil domů.