Už je zase ráno a já zase musím otevřít oči. Pomalu tedy dělám to, co musí udělat každý člověk každé ráno, teda pokud není mrtvý. Pomaličku zvedám svá těžká víčka. Tak pravé už je otevřené, ještě to levé... A kuk, už zase vidím tento krásný černo-růžový svět. Na takové triko možná docela dobrá kombinace, ale na svět? Ještě pořád ležím na posteli a odpočívám po té namáhavé práci. Nade mnou je bílý strop, vlastně je bílý jen teď, když nemám brýle. Normálně jsou na něm praskliny a má takovou zatuchlou barvu po vodě, která sem vrchem protýká. Déšť bubnuje do střechy a já přemýšlím, jestli mám vstát, nebo se zachumlat zpátky pod peřinu, tak i tak na mě bude kapat voda, nad postelí mi zatýká a venku prší. Jelikož jsem člověk od přírody velice líný, přehodím svou mírně špinavou peřinu přes hlavu a vystrčím jen nos, abych mohla dýchat, a zavřu oči, vlastně, ony se zavřely hned potom, co jsem je otevřela, prostě jsem automaticky věděla, že i když bych měla vstát a vyvenčit to kvikající stvoření tam v rohu jménem pes a přitom zmoknout, stejně si zase lehnu a nechám na sebe vodu jen kapat. Podle zvuků v koutě jsem poznala, že pes si zase lehl a hlavu si položil na packy. V duchu jsem viděla ten jeho zkormoucený, vyčítavý pohled. Jo pejsku, máš to těžké, pomyslela jsem si, neboť to tak bylo každé ráno. Zapípá budík, já otevřu oči a jako Pandrhola viděl smrtku buď u hlavy, nebo u nohou a podle toho léčil, já vidím slunce. A to mi ukáže, jaký budu mít den. Často ho vidím zamračené, zasněné, se zavřenýma očima, ale většinou s úsměvem. Jenže to vím vždy jen do té doby, než znova usnu. Po zazvonění druhého budíku vím jen, že se mi něco zdálo, a po zaklapnutí třetího budíku, kdy vstávám, nevím už nic. Dneska u mé postele stálo oběšené, černé a na celé kolo se řechtající slunce...