Mé obočí mysl tíží
chmury plují bez obtíží
na obloze zatopeno
šedé slunce nedělní.

Na prach duši rozemletou
v pokoji se závěsy
visí mé tělo, unavené
smrt mě chytla za pačesy.

Vracím se po vlastních stopách
od pletení oprátky a dál
snad na okamžik zastavím ty běsy
pásek lze vždy přetočit.

Jen času někdo nůžky dal.