Úvodem si položme otázku: Co je absolutní dobro? Ví to vůbec někdo na světě? Existuje vůbec? Není to jen prázdné slovo? Vždyť pokaždé když něco uděláte, ať už dobře, nebo ne, téměř vždy je na vašem činu něco špatně. Když se přejíte, můžete se domnívat, že po dobrém jídle vám logicky bude absolutně dobře, ale žel bohu vás žaludek brzy přesvědčí o opaku…
Bohužel je tomu tak, žádná kniha nemá jednu stranu, stejně tak život a vše k němu patřící mají dvě stránky, a sice překvapivě; dobrou a špatnou. Jak by ten svět byl krásný, kdyby vše mělo jen světlé stránky.
Jaderná energie by nesloužila k výrobě zbraní, ale pouze k výrobě elektřiny, ve válce by lidé neumírali, nýbrž… Ne! To je hloupost! Svět jako takový utvářejí vždy jeho nejmocnější obyvatelé, a to jsme teď my, lidé. Máme, co jsme během staletí vytvořili; fungující a navenek báječnou společnost, ve které vládne prosperita, klid, a chtělo by se též říct absolutní dobro, ale bohužel, i v navenek zdravém stromě jsou červi a sebechutněji vypadající jablko může být kyselé.
Můžete mít dokonalou zemi, v níž je vše v pořádku, to však trvá jen, dokud se neobjeví někdo, kdo dokáže daný řád obrátit vzhůru nohama. Co si budeme nalhávat, nikdy nevíte, kdy se nějaký chorý jedinec chopí moci a v zájmu právě onoho „absolutního dobra“ vykoná odporná zvěrstva. Není to zase tak dávno, kdy se jistý nám všem velmi dobře známý kníratý vůdce dopustil jednoho z nejkrvavějších zločinů v dějinách. Bohužel, každé slovo, každá myšlenka se dá zneužít, je jedno, jak byla původně míněna. Mezi námi jsou stále tací, kteří doposud stejně jako nevybuchlé sopky čekají na svou příležitost. Člověk má zkrátka schopnost z něčeho, původně určeného pro dobro ostatních, učinit tu nejhorší zbraň. A co my ostatní?
Málokdo si uvědomí, že to co má, může také ztratit. Pro mě absolutní dobro zná snad jen Medvídek Pú ve své pohádkové knize, a andělé v ráji, a pokud tam nahoře je, jsou tam i lidé, a tam kde jsou lidé, je bohužel i zlo. Nikdo není svatý.